Před oponou a za oponou. Na jak dlouho?

Občas slyšíme, že rozdělení na Východ a Západ v Evropě tak trochu pořád platí, že v našich hlavách (tedy v těch na Východě) pořád zůstala železná opona a komunismus sice padl, ale nicméně jsme se jej vnitřně tak úplně nedokázali zbavit.

Mimo jiné to nedávno připomněla polská režisérka Agnieszka Hollandová a dodala, že Mojžíš bloudil po poušti 40 let, aby se zbavil té generace, která si pamatovala otroctví. Jenže lidé prý dnes žijí déle, takže by to tak „rychle“jako tehdy asi jít nemuselo… Jenže jsou opravdu rozdíly mezi tím, co je na evropském Západě a Východě? Pociťují Východoevropané strach z neznámého, z uprchlické vlny a z vlastní budoucnosti více než jejich evropští bratři na Západě?

Na první pohled to tak může vypadat. Jsou náchylnější k ruské propagandě a mají víc vnitřní nejistoty? I to se může tak jevit. Někdo řekne, podívejte se, kdo v těch zemích vládne: často politikové, kteří pracují s hrozbami namísto s nadějí a vírou. Ti, kteří přijímají evropské peníze, ale odmítají evropské principy a solidaritu. Ale ani to tak úplně neplatí – podívejte se na Slovensko, tamní (přímo volený) prezident určitě do takové kategorie nepatří. A taky se podívejte na Německo, tam to bylo docela dobře vidět, protože obě části rozdělené Evropy se sešly v jedné jediné zemi: východní a západní část se k sobě přibližuje. A podle posledních výsledků stále silněji.

Ale ještě nesplynuly, namítne někdo a taky bude mít pravdu. „Odrakouštit se!“To se říkalo na začátku první republiky a bylo tím myšleno zbavit se dědictví předchozího – minulého režimu. Jenže od té doby se Češi (i Slováci) zbavovali nejrůznějších dědictví neustále: nacismu, kapitalismu, komunismu a ve srovnání s tím může takovéto „odrakouštění“vypadat ještě nejvíc poklidně až zbytečně. Sochy, znaky a nápisy zmizí překvapivě rychle. Ale jejich obrazy a pochybná poselství v hlavách už asi ne.

Každopádně jsme si možná nevšimli jedné důležité věci: že po pádu železné opony nám (těm z Východu) (ti) ze Západu podali ruce a nabídli místo ve společné Evropě; nebylo to málo a v současné české nevraživosti proti Evropské unii se tahle informace tak docela ztrácí.

Máme-li za sebou prohru, tragédii, nedobré období, dokonce selhání, je dobré na to vše nezapomenout, ale proměnit ve zkušenost, která nám dodá sílu do budoucnosti. Němci po první světové válce takovou cestu nenašli, což vedlo k tragédii další a mnohem větší. Je možné, že k další podobné se schyluje v Rusku, které – zdá se – také nedokázalo odhodit komunistické dědictví, o poučení a pokání z vlastních proher nemluvě.

Takže ano, my Východoevropané máme za sebou smutnou kapitolu plnou krve, násilí, pochybných cílů, nesmyslných plánů a podivného inženýrství. Mnozí některým nápadům podlehli, mnozí se v té podivné době zabydleli, mnozí si na ni „jen“zvykli. Není to však pouhý zpětný obrázek v zrcátku. Není to jen něco, čeho je třeba se zbavit jako starého železa. Mohla by to být také zkušenost, kterou (ti) na Západě nemají.

Zkušenost spočívající v tom, že navzdory desetiletí temnoty nakonec přišla svoboda, protože si jaksi záhadně vždycky hledá cestu. Zkušenost, že spousta rozhodnutí, která ve své době vypadala jako bláhová, nebo dokonce bláznivá, ve zpětné perspektivě dostává najednou docela jiný smysl. Zkušenost, že člověk nežije okamžikem, ale někam směřuje. Jen vědět kam.