Moje jaro bez fotbalu Až tam jsem zjistil, že na pozici pod hrotem je šest konkurentů. Nebyl jsem horší, ale u trenérů jsem neměl zastání.
Je bez práce. Bez smlouvy. A částečně i bez iluzí. Zato pořád s nadějí. Záložník Daniel Kolář po přestupu do Turecka poznal, jaký dokáže být fotbal.
Chcete poznat vskutku bizarní příběh? Tak poslouchejte Daniela Koláře. Někdejší hvězda fotbalové Plzně odjela v únoru do Rakouska, na hory.
Kolář měl dovolenou. Neplacenou. Smlouva v tureckém Gaziantepsporu mu přitom běžela dál. Teď už je bez smlouvy, kterou před pár dny jednostranně vypověděl. Neplatili mu, několik měsíců ani dolar.
Zatímco se bude soudit o peníze, může si jako volný hráč hledat nový klub.
„Hodně velký nezvyk,“říká.
Moc to pořád nechápu. Co vy?
Byla to na hlavu postavené, ale beru si z toho pozitivní zkušenost. Mám regulérní dovolenou, což se mi nepoštěstilo už pět let. Proto jsem byl zavařený, přechodil spoustu zranění a tělo mi to dávalo čím dál víc najevo.
Dobře, ale dovolená v plné sezoně? V únoru a březnu?
Nejdřív jsem taky zíral. Zavolal si mě prezident klubu a povídá: Hráčů máme hodně, teď by sis nekopnul, jen bys trénoval, tak jeď domů!
Cože?!
Přesně tak jsem reagoval. Já nechci jet domů. Co tam budu dělat? Brali jste mě v létě jako fotbalistu, smlouvu mám ještě rok a půl, já chci hrát fotbal. Bizár. Řekli mi, ať se v létě hlásím zpátky.
Co je to za nápad?
Typicky turecký, ale já se tím nechtěl trápit. Držím se motta, že všechno, co život přinese, má svůj smysl. Takže vyčistím hlavu, nabiju tělo a uvidím.
Nenapadlo vás, že to může být konec kariéry?
Napadlo. Jedinkrát. Hlavou mi proběhlo: Co budu dělat, když si nic nenajdu?
Co jste si odpověděl?
Já něco seženu! Prosadím se! V jednatřiceti ještě není ten správný čas, abych řekl sbohem. Teď jsem volný hráč, což je nezvyk. Ale necítím nejistotu, na to mám fotbal příliš rád.
Je to nejlepší zaměstnání, viďte?
Bez debat. Mám radost, když se mi daří, když se cítím fyzicky dobře. Každý dobrý trénink mě naplňuje. Jsem na to zvyklý a nechci to ztratit.
Takže o budoucnosti nepochybujete?
Pochopitelně je to komplikace, velká komplikace, ale nerezignuju, nelituju se a ani se tím nezabývám. Beru to jako privátní psychologické cvičení. Když nebudu pochybovat a tlačit na pilu, další šanci dostanu.
Jak se udržujete? To přece není žádná legrace, když netrénujete.
Už zase zlehka začínám. Chci se upnout na to, že ještě nejsem na konci. Motivaci mám. Rád bych se připravil na poslední fázi kariéry. Fyzicky.
Kam tím míříte?
V Česku vás všichni trenéři vždycky čapnou, dostanete sporttestr a makáte na vytrvalosti. Furt dokola. Já tvrdím, že běhání kolem hřiště nebo po lesích je zbytečné. Proto chci rozvíjet rychlost, dynamiku.
To jde i po třicítce?
Myslím, že jo. Stačí si vybrat správného kondičního trenéra. Do míče kopat nezapomenu, na to mi stačí čtyři pět dní, ale fyzické přípravě musím věnovat měsíc a půl. Intenzivně. Pak budu ready.
Celé jaro bez fotbalu a ani na podzim jste toho moc neodehrál. Jak se chcete prodat?
Nemusím se prodávat, jako volný hráč jsem zadarmo (úsměv). Ale otázku chápu. I když poslední půlrok je trochu prázdnější, nemyslím, že mám špatné sívíčko. Čtyři tituly s Plzní, jeden se Spartou, skoro 300 ligových zápasů.
Co se pokazilo v Turecku?
Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Uvěřil jsem tomu, že mě potřebují. Teprve na místě jsem zjistil, že na pozici pod hrotem je v mančaftu šest konkurentů. Nebyl jsem horší než oni, ale u trenérů, kteří se na lavičce střídali, jsem neměl zastání. Prohrávalo se a já pořád seděl. Když jsem šanci dostal, jen jsem si potvrdil, že nejsem ztracený. Teď je Gaziantepspor poslední.
Měl jste mít ostřejší lokty?
Fotbal mi vyhovuje právě v tom, že jste neustále v kolektivu a já jsem týmový hráč. Když máte v týmu výborné individuality, je to fajn, ale když prohrajete desetkrát za sebou, tak sebelepší individualita nic nezmůže a celý tým je v loji. Ano, měl jsem být větší svině. Upozorňovat, že ostatní dělají chyby, přitvrdit, radši z nepřipravené pozice vystřelit, než zkoušet přihrávat do lepší pozice. Je to zkušenost, příště budu průbojnější.
Ale nepřipadáte mi, že byste měl malé sebevědomí.
Na leckoho působím rovnou namyšleně. Nevím, čím to je. Přitom bych o sobě neřekl, že ztrácím pokoru.
Třeba tak působíte na hřišti.
Namyšleně? Že mě fotbal nebaví? Jsou dny, kdy jsem naštvaný a podle řeči těla to poznáte, ale fotbal mě baví strašně. Fotbal s míčem.
To je váš styl. Hrát s míčem, zkoušet, kličkovat. Jenže za časté ztráty jste býval kritizovaný.
Je to moje DNA. I když v Plzni byly chvíle, kdy jsem si myslel, že styl radši změním a budu hrát na jistotu. Ale nebyl bych to já. Nikdy jsem nehrál alibisticky, vždycky chci dostat sebe nebo spoluhráče do výhody. Tím pádem se víc riskuje, víc kazí a na statistikách je to znát. Občas to člověka nahlodá. V Turecku jsem se jen utvrdil, že klidně ztratím dvacet balonů, aby ten jednadvacátý mohl rozhodnout zápas. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Mimochodem, co se zkazilo v Plzni, že jste musel odejít?
Oboustranná okoukanost? Asi nastal čas, že jsme se po osmi letech museli rozejít. Nic to nemění na tom, že jsem v Plzni prožil nejkrásnější roky života. Nezapomenutelné! Jen škoda té letní hektiky. Ani jsem se nestačil rozloučit. Teď mám celkem dost času, abych to napravil.