Nekrolog podivné nelásky

Velká Británie oficiálně spustila brexit. Odchází druhý největší plátce v Evropské unii a stát, který měl největší drive s něčím v Unii konečně pohnout. Čest jeho památce!

Sbolestí v srdci oznamuje se všem, že včera v odpoledních hodinách byl doručen Evropské komisi dopis z Velké Británie žádající o vystoupení z EU. Po devíti měsících od referenda bylo právním aktem zahájeno odcházení státu, který byl v evropské rodině od roku 1973.

Pozůstalým se oznamuje, že i dva roky se mohou vést jednání o tom, jak svazek rozdělit a co bude dál. S drahým zesnulým to svazkem se rozloučíme až pak. Smuteční hostina by být neměla. I když možná v Bruselu to vidí jinak. Za pozůstalé se ozval šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Oznámil, že „to stejně nikdy nebyla žádná velká láska“.

Podle Bruselu to tedy byla neláska – dlouhá a těžká nemoc. Přitom to byl druhý nejvíce platící člen Unie, do rozpočtu dal v roce 2015 podle Bloombergu 11,5 miliardy eur čistého, víc už dávalo jen Německo. Od Junckera by se v období smutku spíše mělo čekat kondolování směrem k rozpočtu Unie – kde ušetří, až mu peníze vypadnou? No vlastně to skončí tak, že se navýší platby od ostatních.

Británie vždy razila názor, aby se Brusel zmenšoval. Aby nerostla všechna ta administrativní mašinerie a regulace, aby se Unie zaměřila na obchodování. Nejen mezi sebou, ale i dál do světa, aby se podepsaly dohody s Amerikou, Čínou… Nestalo se.

Ozvěna starých hrůz

Za pozůstalé Čechy citujme dále nejlepšího experta na historii Británie – Martina Kováře z Univerzity Karlovy. Do knihy Na rozhraní napsal: „Všechno podstatné s odkazem k dnešku začalo, fakticky vzato, během druhé světové války, respektive krátce po jejím skončení. Tehdy někteří evropští politikové, zdeptaní děsivými důsledky bojů a hrůzami holokaustu, začali uvažovat o tom, jak zabránit opakování podobné tragédie. Vedeni tímto ušlechtilým cílem dospěli k závěru, že by potenciální zkázu mohla efektivně znemožnit evropská integrace – vytvoření federalizované Evropy.“

Britové federalizaci nechtěli. Kvůli tomu nejdříve zůstávali stranou. Do předchůdce EU, Evropského hospodářského společenství, vstoupili až v roce 1973. Až když se jim to hodilo kvůli obchodu. Ale že by národ byl jednotný, to ne.

Vážení pozůstalí, Martin Kovář to ukazuje v té knize na příkladu: pouhé dva roky po vstupu, v roce 1975, proběhlo v zemi referendum o setrvání Spojeného království ve společenství. Přesvědčivá většina Britů se tehdy sice vyslovila – řečeno slovníkem brexitu – pro remain; zanedlouho, roku 1979, se však k moci dostala Margaret Thatcherová, během jejíž vlády (1979–1990) prošel vztah mezi Británií a „Evropou“vážnými zatěžkávacími zkouškami. „Země si tak vytvořila pověst věčně nespokojeného ‚kverulanta‘ a ‚rebela‘, a v řadě ohledů jimi zůstala i za vlády nástupců Thatcherové. Nechuť vstoupit do eurozóny, trvalé odmítání Evropské sociální charty a lpění na dalších výjimkách navíc činí tuto pověst do jisté míry stále oprávněnou.“

A takto se tedy zrodila ona neláska, kterou Juncker ke konci neváhal připomenout – vezměte to, vážení pozůstalí, na vědomí. Ty poslední měsíce neláska ještě kulminovala. Před referendem, před tím, co to všechno spustilo, tehdejší premiér David Cameron napsal do Bruselu dopis, že si přeje reformovanou Unii. „Naše obavy se opravdu redukují na jedno slovo: flexibilita. A právě v tomto duchu předkládám čtyři hlavní oblasti, v nichž Spojené království usiluje o reformu,“napsal Cameron. Těmi čtyřmi hlavními oblastmi myslel: řízení EU, konkurenceschopnost, suverénnost států a problém migrace.

Cameron upozornil, že dnes jsou dva typy členů Unie: členové EU i eurozóny a členové EU mimo eurozónu. Britové libru za euro nevymění nikdy. A tak chtěli, aby Brusel respektoval, že EU má více než jednu měnu. „Neměla by existovat žádná diskriminace a žádná nevýhoda pro podnikání plynoucí z měny dané země,“psal tehdy v dopise. Už to nebude potřeba.

Plyšová myš pro kočky

No vlastně bude. Co my Češi? Na tomhle příkladu my pozůstalí můžeme vidět, jak moc nám Britové budou chybět. „Jestli se rozhodne eurozóna provést jakoukoli změnu, jako je například vytvoření bankovní unie, musí to být dobrovolné pro země, které nejsou členy eurozóny, nikdy ne povinné. A daňoví poplatníci v zemích, které nejsou členy eurozóny, by nikdy neměli nést finanční následky za operace na podporu eura jako měny,“chtěl Cameron.

Suverenitou rozuměli Britové ukončit vizi nevizi Bruselu pracovat na „stále těsnější Unii“. Juncker svou nelásku šířil, neboť má stále těsnější Unii v popisu práce. Britové vždy měli raději silné národní parlamenty, aby mohly zastavit nežádoucí legislativní návrhy. A pak ta migrace. Ta nelásku také prohloubila, urychlovala. Britové chtěli mít i na evropské migranty přísnější metr. A třeba Polák to nikdy nechtěl – neboť do Londýna šla právě i kvanta Poláků.

Závěrem: nebyla to neláska Britů a Evropanů. Byla to neláska Britů a Bruselu. Proto by nám měli Britové v Evropě chybět. Pro svůj liberální drive s něčím konečně pohnout a pro touhu obchodovat, jež je i nám Čechům vlastní. Vzpomínejme na ně v dobrém. Za všechny Čechy jsem již doručil britské velvyslankyni svítící laser a plyšovou myš pro její kočky, než bude na toto zboží uvaleno clo.

Britové by nám měli chybět. I pro svoji touhu obchodovat, jež je vlastní také Čechům.