Rozvod je ozbrojená bitva
V rodinném právu zákony nepotřebujete, když vztah funguje. A když nefunguje, tak vám žádný paragraf nepomůže, říká advokátka Daniela Kovářová.
Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva, říká zákon. Advokátka Daniela Kovářová, nedávno oceněná jako Právník roku v oblasti rodinného práva, ale říká, že ve skutečnosti to tak v manželství nefunguje. „V partnerských vztazích je jeden silnější než druhý, a ten druhý je tedy závislejší. Jeden je mocnější, ovládá druhého a v rodině rozhoduje.“
Takže lidé si rovni nejsou, byť nám to zákony tvrdí.
Teorie říká, že manželé si rozdělí kompetence, například žena rozhoduje o dětech a muž o autech nebo o posekání zahrady. Otázka je, jak to chodí v dalších důležitých věcech, u nichž si kompetence nerozdělí nebo kde potřebují součinnost druhého. Muž většinou vydělává víc, a protože má peníze na svém účtu, pak je potřeba jeho souhlasu, jak je použít. A pokud má každý z manželů jiný názor, podle občanského zákoníku se mají dohodnout. Ale jak to udělat, když dohody nejsou schopni? To jsou pak případy, které zajímají nás právníky, tedy co dělat, když jeden chce A, druhý B a žádný nechce ustoupit.
Chcete říct, že lidé se k vám přicházejí radit, když se nedohodnou, zda je třeba koupit auto, nebo jet na dovolenou?
Buď se manželé neshodnou, a pak nastupuje moc, rozhodne ten silnější bez ohledu na zákon. A zákon můžete roztrhat, protože když půjdete k soudu, aby rozhodl váš spor, tak máte po manželství. Anebo se přicházejí poradit k nám, přičemž přichází vždy ten slabší. Jako právník můžu vysvětlit, jaký je zákon a jak by to podle něj mělo vypadat, ale ve skutečnosti vám paragrafy v občanském zákoníku v praxi nepomohou a v manželství nefungují.
Dohoda vlastně možná není.
Mají-li každý jiný názor, pak není. Jak chcete ve dvou hlasovat? Výborně se dohadujete, když je lichý počet členů, ale když jste v páru, nedohodnete se. Teorie říká, že jeden ustoupí. Ale ten může ustoupit, pokud je mu to jedno anebo když smění tuto věc za něco jiného – a tak to bývá v rodinách nejčastěji. Spory o použití financí nevidíme u dvojic, které s příjmem sotva vyjdou, ani u manželů, kteří vydělávají přibližně stejně. Tyto problémy se řeší v situaci, kdy je žena na mateřské a vydělává muž. Z příjmu ženy se poplatí náklady domácnosti, takže ona nemá nic a celý příjem muže jde na jeho účet. Pak ten silnější rozhoduje. Jít cestou práva vůbec nepomůže, pomohou jiné nástroje, například psychologické, mediační. Klientům radím: Zkuste se chovat tak, abyste zvýšili pravděpodobnost, že toho druhého přesvědčíte.
Takže jste advokátka, nebo psychoterapeutka?
Moje kdysi výlučně právní praxe se pomalu přesouvá i do praxe psychoterapeutické, protože s klientkou hledáme cesty, jak manžela přesvědčit ženskými prostředky. Jak ho svést, jak ho zmanipulovat, jak ho ošálit, okouzlit. Na tom přece není nic špatného, ženy to tak vždy dělaly. V ženských časopisech se však dočtete: Nelíbí se ti něco? No tak mu to řekni. Není ale nic horšího. Jen muže naštvete.
Vykreslujeme tady muže jako pěkné lakomce.
Většina mužů chce spravovat své peníze a nechce dát manželce platební kartu. Přitom rádi nakupují a chtějí ženu zabezpečit, pouze o tom potřebují sami rozhodnout.
Ukazujete na různých situacích, že zákon nařizuje něco, co je v praktickém životě nepoužitelné. Platí to například i o paragrafu, který mluví o povinné věrnosti. Proč je věrnost v zákoně?
V době, kdy se vytvářel nový občanský zákoník, se zvažovalo, zda se povinnost věrnosti nemá vypustit, ale nakonec zůstala jako symbol. Rodinné právo se až na pár ustanovení, jako je výživné, nedá vynutit. Takže povinnost věrnosti je spíš morální apel, působí jako vzor, cíl, ke kterému směřujeme. Do ustanovení by ale stačilo napsat, že manželé se mají navzájem ctít, laicky řečeno chovat se k sobě hezky. Pokud se budou chovat k sobě hezky, nepotřebují nic dalšího. Ale v novém občanském zákoníku máme i mnohem horší paragrafy.
Jaké?
Manželé mají navzájem tomu druhému odhalit své účty, své plány… Toto ustanovení je vražedné. Vyškrtla bych ho, protože to znamená, že zákon říká: Manželé před sebou nesmějí mít žádné tajnosti. Tajemství je ale přitažlivé, je to něco, co vztah koření. Manželé by si tajemství měli zachovávat.
Co tím ustanovením tedy tvůrci zákoníku sledovali?
Důvodová zpráva říká, že aby si manželé mohli věřit, tak mají odkrýt, co všechno mají a co plánují. Jenomže ono to tak nefunguje. Drobné neřesti, které zatajují před tím druhým, lidé mívají. Muž si kupuje drahé známky, žena drahé lodičky. Pro dobré manželství to není důležité. Tímto ustanovením jen zpřísňujeme povinnosti bohatšího partnera a může to skončit tím, že do manželství nebude chtít vstupovat, protože ho to odradí. Přísná a zároveň nerealizovatelná úprava dělí lidi na dva typy – na manžele, kteří spolu žijí s papírem, a na nesezdané partnery, kteří žádnou takovou úpravu nemají.
Jakou máte zkušenost s tím, že dítě má právo se vyjádřit ke všem věcem, které se ho týkají, a rodiče to musí vzít v úvahu?
Je to další nesmysl v novém občanském zákoníku. Bohužel našel uplatnění při rozvodových hádkách rodičů, slouží k nátlaku na toho druhého, a to ve věcech, o nichž by se rodiče s dítětem jinak vůbec nebavili. Slabé dítě z toho může zkolabovat a ze silného se stává pokrytec, který pak rodiče vydírá třeba vyšším kapesným, jinak prozradí, že…
Z toho, co říkáte, je zjevné, že dnešní rodinné právo se svými stovkami paragrafů za realitou života dost pokulhává.
Zákonodárci by měli dát rodinnému právu pokoj. V novém občanském zákoníku bych vyškrtala polovinu ustanovení jako zbytečná nebo škodlivá. Je velmi upovídaný a na mnoha místech v mnoha odstavcích a v mnoha slovech říká něco, co dřívější zákon o rodině říkal jasně v 98 paragrafech. V rodinném právu je to tak, že žádný zákon nepotřebujete, když vztah funguje. A když nefunguje, tak vám žádný paragraf nepomůže. Důležitější jsou lidské, psychologické a emocionální věci. Rodina nestojí na právu – jak chcete lásku, přátelství, pomoc, odpovědnost spojovat do zákona? A jak vynucovat? Stát nemá zasahovat do toho, jak se má v rodině žít.
V jakém stavu se podle vás nachází dnešní rodina? Mluví se o její krizi.
Slovo krize bych nahradila slovem změna. Rodina se významně mění. Ale ona se mění celou historii. Nesdílím obecné povzdechy nad tím, že rodina nefunguje. Naopak si myslím, že jestli dnes něco funguje, tak je to rodina. Řada mých vrstevníků řeší problém se svými stárnoucími rodiči. Neznám případ, že by se na ně někdo vykašlal. Když se rodiči něco stane, každý všeho nechá a řeší, jezdí, zabezpečuje, stará se. Myslím si, že si dnes rodina pomáhá, jako si pomáhala vždycky. Jen se proměňuje, není to už klasická vícegenerační rodina, dělí se na spoustu typů, řada lidí žije single, řada lidí žije za pomoci kamarádů, Skypu, ale rodina roli stále splňuje.
Je v pořádku, že se vztahy uvolňují a na tradiční příbuzenské soudržnosti se už nelpí?
Řada lidí se rozprchne, ale to dělali i dříve. Dnes máme Skype a Facebook a informace o sobě on-line takřka kdykoli, takže technika tomu trendu pomáhá. Znám tolik případů, kdy si babičky skypují a mailují s vnučkami do Ameriky, že mi to vlastně nepřipadá vůbec špatné. Nesdílím ani vzdechy nad mladou generací, která je stále on-line. Když vidím, jak komunikují, jak jsou stále s přáteli – to přece není špatně, je to jen jiná forma komunikace. My jsme zase jako holky visely dvě hodiny na telefonu a mluvily s kamarádkami.
Z manželství odcházejí častěji ženy. Co klientce říkáte, když chce podat návrh na rozvod?
Zeptám se, jestli to má spočítáno a zda si umí představit, jak to po rozvodu bude vypadat. Rozvod trvá měsíce, soudní řízení zhorší vztahy s manželem. Unese to finanční a vztahové zhoršení? Žena často odchází s tím, že se nerozvede. Když podáte návrh na rozvod, okamžitě to znamená ozbrojenou bitvu. Je to stejné, jako když dáte k soudu sousedské spory. Také to vztahy nezlepší. Víra, že přijde soud, ten to rozsekne a bude klid – no to nebude. Návrh vše jen zhorší, zamezí možnosti smíření. Tohle jsem dřív nevěděla, proto to v posledních pěti letech své třicetileté praxe dělám jinak. Dospěla jsem k názoru, že právo je špatný nástroj pro řešení rodinných vztahů. Nadělá víc škody než užitku.
Například v jakém případě?
Přijde za mnou otec a požaduje širší styk s dítětem. Když budu pracovat jen jako advokát, půjdu s ním k soudu, na jehož konci je rozsudek, který styk s dítětem upravuje. Pokud však muž nenaváže dobré vztahy s matkou, ta bude rozhodnutí vždycky bojkotovat. Udělá vše pro to, aby muže u dítěte očernila. Proto dnes docházím k závěru, že je mnohem lepší vykašlat se na zákon, vynechat soud a použít psychoterapeutické a mediační metody. Muž samozřejmě může říct, že s ženou se nedá mluvit, totéž může říkat žena o muži. Ale s každým se dá mluvit a domluvit. Výjimkou jsou snad jen dvě procenta patologických jedinců, s nimiž je dohoda takřka vyloučena.
Proč návrh na rozvod podávají nejčastěji ženy?
Muži se rozcházejí velmi vzácně, nechtějí změnu. Ženy odcházejí od manžela častěji, a to i s malými dětmi, což je nerozumný krok, protože si vždy zhorší finanční situaci. Jestli někdo nesmí odejít od manžela, je to žena, která je doma s dvěma dětmi na rodičovské. Jinak se okamžitě dostane do situace, kdy finančně vůbec nevyjde. Přesto to dělají, protože obecný trend jim říká: Když nejsi spokojená, prostě odejdi. Tato doporučení považuji za nesprávná. Žena zajištění v manželství potřebuje, je to pro ni životně důležité, zvlášť když má nebo chce mít děti.
Co byste vzkázala ženám, které si myslí, že nejsou spokojené?
Žijeme v nejlepší době ze všech dob, máme vysokou životní úroveň, není tady válka, ženy se nikdy takhle dobře neměly a péče o domácnost se všemi vymoženostmi včetně myček nikdy nebyla snazší. Nikdo nám neubližuje, nevybuchují tady bomby, takže bychom měly být velmi šťastné. Někdy mám ale pocit, že si stěžujeme na hlouposti, kvůli nesmyslům máme špatnou náladu a zbytečně si komplikujeme život. Je to naše škoda. Každému se občas něco stane, ale dobrou náladu v rodině dokáže vytvořit každý z nás.