Pedagog, který ponižuje žáky, rozloží celou třídu

Když učitel staví svoji autoritu na strachu a ponižování, nastavuje tím pravidla pro chování ve třídě. V takovém případě může šikanu mezi dětmi spustit právě počínání učitele, říká v rozhovoru MF DNES odborník na šikanu Petr Hrouzek z plzeňského Centra protidrogové prevence a terapie.

Když učitel konkrétní dítě zesměšňuje, zdůrazňuje před třídou jeho nedostatky, může tím přispět k tomu, že je spolužáky šikanováno?

Pokud se stane, že učitel používá ponižování k upevňování autority, je vysoce pravděpodobné, že to situaci ve třídě zhorší. Učitel takovým chováním šikanu v podstatě schvaluje, nebo dokonce přímo spouští. Nejde jen o vztah mezi spolužáky. Když bude využívat ponižování a strach, může se snadno stát, že se pak děti budou nevhodně vymezovat i vůči jeho kolegům, které považují za slabší. Šikana je založena na zneužívání moci.

Je ponižování žáků běžný způsob, jak si udržet autoritu?

Do jaké míry je to běžné, to si netroufám komentovat. Ovšem v prostředí české pedagogiky neexistuje něco jako jednotný etický standard, který by určoval hranici mezi tím, co je a co není přijatelné. O hranicích mezi tím, co je a co není ponižující, se nevede diskuse, a tím se riziko, že je ve škole ohrožena důstojnost, zvyšuje. Tento stav považuji za totalitní přežitek v přístupu ke slabším nebo podřízeným. Nejde jen o postoj učitelů.

Umějí školy v takových případech zasáhnout? Co by měly udělat, když chtějí riziko snížit?

Školy k tomu přistupují různě. Ty, které s tím pracovat umějí, začínají od vztahu vedení k podřízeným nebo vztahu učitelů a rodičů. Pak je jednoduché přenést to i do vztahu k dětem. Jsou také školy, které se tím otevřeně odmítají zabývat s výmluvou, že jim přináleží jen vzdělávání, nikoli výchova.

Když už mluvíme o vztahu mezi dítětem, učitelem a rodičem, řada učitelů si stěžuje, že k nim rodiče ani děti nemají žádný respekt. Čím to je?

Škola a rodiče by měli při výchově a vzdělávání spolupracovat, měli by svou práci spolu koordinovat. Jenže česká škola si ještě nezvykla na to, že by měla s rodiči vyjednávat a že by měla aktivně usilovat o dorozumění. Škola by měla toto vyjednávání iniciovat, protože je silnější partner, který drží v ruce tak silné karty, jako je prospěch dítěte a jeho hodnocení. Jenže to bohužel nedělá.

Do jaké míry je škola zodpovědná za to, jak se dítě ve vyučování chová? Třeba až do tak vyostřených situací, jako je šikana?

Že si škola a rodiče odpovědnost za dítě mezi sebou přehazují, se bohužel děje. A to z obou stran. Často jde opravdu o důsledek toho, že nebyla aktivně vyjednána spolupráce. Co se odpovědnosti školy týká, jsou tu situace, na které může rodina dítě připravit jen teoreticky. Například právě dodržování pravidel a spolupráce ve vrstevnické skupině nebo chování při obraně svých práv vůči instituci. Tady má škola důležitou úlohu.