Katolická církev v zákopech S
Kardinál Miloslav Vlk vždy varoval před jednostranností pohledů v migrační krizi. I v sekularizovaném Česku už se v této souvislosti mluví o křesťanských kořenech. Katolická církev by toho měla využít a snažit se společnost spojovat a vytvářet pocit souná
mrt kardinála Miloslava Vlka představuje velkou ztrátu pro církevní prostředí, ale řada jeho aktivit byla důležitá i pro občanskou společnost, třeba jeho podíl na rozvíjení česko-německého dialogu. Stal se tváří formování nové církevní identity při přechodu české společnosti od diktatury ke svobodě a k názorové pluralitě.
Vzhledem k tomu, že se řadil spíše k otevřenějším představitelům katolické církve, dostával se do konfliktů s ultrakonzervativními skupinami, které mu podsouvaly údajný liberalismus. Nejviditelnější střet se odehrál kolem situace na Katolické teologické fakultě, který by se dal shrnout pod sousloví souboj dvou „vlků“, kdy se proti arcibiskupovi vymezil děkan Václav Wolf. Intelektuálním kruhům zase vadilo jeho příliš autoritativní vystupování.
Největší problémy ho však provázely při vysvětlování společenské role církví. Do utváření její nové podoby po roce 1989 se zástupně odrážely i dlouhodobé negativní mýty a stereotypy, které fixují obraz katolíků v českém kolektivním povědomí. Jako limitující faktor se pochopitelně ukázala i komunistická kuratela nad církvemi.
Miloslav Vlk byl v očích společnosti spojován především s úsilím o majetkové vyrovnání státu a církví. Snášela se na něj označení „hrabivý prelát“a „agent Vatikánu“, která kopírovala rétoriku padesátých let. Řešení církevních restitucí nakonec docílil před pěti lety až jeho nástupce Dominik Duka.
Složité vztahy dvou kardinálů
Oba české kardinály spojoval zejména osud, který prožívali za komunistického režimu. Vlkovy aktivity během normalizace nenašly příliš pochopení u státního dozoru nad církvemi, jenž byl spokojen jen s méně aktivním klérem, který měl odsloužit bohoslužby, ale o jiné pastorační činnosti se dále nestarat. Kádrové problémy ovlivnily i směřování Duky. Knězem byl oficiálně jen krátce. Mnoho let pracoval ve Škodovce. Za svou ilegální činnost v dominikánském řádu a při vydávání katolického samizdatu skončil v 80. letech v kriminále, kde poznal Václava Havla. Oba měli aktivní zkušenost s podzemní církví. Na některé věci se však jejich pohledy rozcházely.
Vlk se do dění zapojoval i po odchodu z úřadu. Tím, že z něj spadlo břemeno zodpovědnosti, se choval mnohem otevřeněji a svobodněji. Zastával názor, že by se církev měla vyhnout přímé podpoře politiků. V tom s kardinálem Dukou myšlenkově nekorespondoval. Nesouzněl s ním ani v některých dalších názorech, ale jen málokdy pronikly tyto disonance navenek.
K mediálně probíraným kontroverzím se řadily zejména otázky kolem řešení vlastnictví svatovítské katedrály nebo dohoda o řešení majetkových kauz mezi Pražským hradem a katolickou církví.
Vlkovi se příčilo poklonkovat před mocnými a to byl jeden z důvodů, proč měl již od 90. let konflikty s Milošem Zemanem. Stačí vzpomenout i na nedávné kontroverze kolem loňského svátku 28. října, kdy Hrad obvinil z kšeftování se státními vyznamenáními. Nevraživost českého prezidenta šla dokonce až za hrob, když se před týdnem odmítl zúčastnit posledního rozloučení s Vlkem.
V kardinálovi odešel také důležitý komunikační prostředník směrem k papežství. Své bohaté kontakty dokázal využít k prosazování českých zájmů, a nejen těch církevních. S jeho jménem je spojen významný posun ve zkoumání odkazu Jana Husa a jeho zařazením mezi církevní reformátory ústy papeže Jana Pavla II. i papeže Františka.
Velké autoritě se těšil právě u nynější hlavy katolíků. Ještě nedávno se díky tomu zasazoval o napravení křivd vůči slovenskému arcibiskupovi Róbertu Bezákovi poté, co byl v roce 2012 za nevyjasněných okolností odvolán z funkce.
Výzvy nynější Evropy
Zatímco po roce 1989 byly zdrojem sporů v katolické církvi spíše „domácí“záležitosti (třeba střety o podobu liturgie či církevní morálka ve vztahu k sexualitě) pro širší obec nesrozumitelné, nyní se neuralgickým bodem staly ve velké míře dopady vnější situace. Církevní diskurz v současnosti, a to i u nás, vyhrocuje současný papež. Pro část věřících ztělesňuje novou kapitolu dějin církve, další považují jeho kroky za nebezpečné zahrávání si s dosavadními tradicemi.
Nejvíce odlišností však i v katolických kruzích pramení z nejistoty z dalšího vývoje u nás i v Evropě. Migrační krize neznamená jen nárůst ekonomických a bezpečnostních rizik, ale otevírá téma obhajoby křesťanských hodnot. Dokonce i ve velmi sekularizovaném Česku se začalo mluvit o křesťanských kořenech, a to i mezi politiky nejrůznějších názorových proudů.
Určujícím momentem je rozumově odůvodněný i zcela iracionální strach ze střetu kultur. Hlavním zdrojem obav je militantní forma islámu, která se objevila již na počátku 80. let a nyní se dramaticky šíří Evropou. Kardinál Vlk, ještě než odešel z úřadu, varoval před hrozbou islamizace starého kontinentu. Zároveň však rozlišoval mezi politicky instrumentalizovaným fundamentalismem, který pro něj reprezentovaly například barbarské metody Islámského státu, a mezi duchovními kořeny náboženství.
Sporný moment představuje i vztah k EU daný možností jejího rozpadu i vzrůstu potřeby hájit národní zájmy před vlivem Bruselu. Ukázalo se také, že při zvládání aktuální krize nelze spoléhat jen na neviditelnou ruku trhu a technokratická řešení, jak hlásali apoštolové neoliberalismu.
Na jednostrannost pohledů i při české transformaci upozorňoval často i Vlk, čímž se ocitl v konfliktu zejména s tehdejším premiérem Václavem Klausem. Dělící čáry v názorech na řadu problémů jsou viditelné i v rámci církevních kruhů. Jak už jsem zmínil, zesnulý kardinál se vyznačoval vyprofilovanými postoji.
Zosobnění protilehlých pólů v české církvi nyní představují především Tomáš Halík a Dominik Duka. Ti podle názoru jejich zastánců vzájemně ignorují argumenty protistrany. Příčinou napětí mezi jednotlivými tábory je do velké míry i situace ve veřejném prostoru. V rámci diskusí k aktuálním tématům se prohlubuje rozdělování společnosti, které se výrazně projevilo už při prezidentské volbě před čtyřmi lety.
Příkopy se hloubí mezi městem a vesnicí, napříč sociálními skupinami a „bublinami“nebo na základě generačního vidění světa. Vlk těžko nesl dnešní tzv. postfaktickou dobu a cílené šíření dezinformací. Veřejná debata navíc v poslední době zhrubla. Nelíbila se mu nedůvěra k oficiálním komunikačním zdrojům a spoléhání se na ty alternativní, v nichž se však často debatuje „dryáčnickým“stylem, který vychází vstříc emocím a ne rozumnému přemýšlení, a nekritické přejímání neověřených zpráv z internetových serverů. K tomuto druhu informování je náchylná i část českých věřících. Současně však nelze oprávněné obavy lidí z budoucího vývoje odbývat jen slovy, že jde o populismus.
Naše civilizace je zmítána obavami o další existenci. Kardinál Vlk měl až do konce života zájem o to, co se ve společnosti odehrává, třeba i o prezidentskou volbu.
České církevní kruhy by si z něj mohly vzít příklad v tom, jak chtěl hrát důstojnou roli ve společenských debatách, aniž by si zadal s politiky. To je jedna z nejdůležitějších úloh církve v současné zmatené situaci. Z českého episkopátu se Vlkově empatii pro společenské problémy blíží zejména jeho nejmladší člen, Tomáš Holub. Představitelé křesťanských církví mají důležitý úkol ve spolupráci s občanskou společností: vytvářet prostory sounáležitosti a posílit naději, která nebude jen planým utěšováním, ale nabídne vizi a program pro budoucnost.