Bůh to zařídí
Sparta si ho přivedla, ale Slavia nechala hrát. A Simon Deli umí.
Iv týmu Pobřeží slonoviny může tu a tam zaznít čeština. Pravda, zřídka, ale přece. To když se hecují Wilfried Bony a Simon Deli, dva afričtí fotbalisté, které výkony v české lize vynesly do jejich národního týmu. „Čau, jak je?“„A co derby?“Proč by mluvili o derby? Bony, svého času nejlepší útočník v lize, se do reprezentace prostřílel právě ze Sparty ještě dřív, než za miliony eur vyrazil do Nizozemska a následně do Anglie. „Když jsme se potkali na předchozích srazech, vzpomínal na Česko a na svoje derby, která odehrál,“líčí Deli, stoper Slavie, dnes jeden z nejlepších ligových obránců. „Mezi moje nejsilnější zážitky zase patří to předloňské podzimní, moje první, které jsme navíc v Edenu vyhráli, jak se trefil Zmrhal z dálky.“
Přitom Deli, stejně jako krajan, začínal také ve Spartě. První jednání o přestupu po úspěšných testech v roce 2010 zkrachovala kvůli administrativním průtahům mezi Prahou a Abidžanem, odkud pochází a kde působil v klubu Africa Sports. V roce 2012 se konečně stěhoval.
Jenže neprorazil. Zatímco Bony si předtím šanci trpělivě vyčekal a z rezervního týmu se prodral do áčka, Deliho sliby trenérů ubíjely. „Bylo to pořád dokola. V přípravě mi říkali, že se mnou počítají, že chtějí, abych zůstal. Začala sezona a nic. Proto jsem chtěl jít hostovat.“
Sparta ho nejdřív půjčila do druholigových Budějovic, potom do Příbrami. „Chtěl jsem hrát a tam jsem mohl. Ale pak už jsem začal pochybovat. Když jsi tady dva tři roky a žádný posun...“
Žádný posun = nula ligových startů za áčko, jen čtyři zápasy proseděl na lavičce. Ale ozvala se Slavia. Rivalita nepřekážela: byl mladý, spíš neznámý a týmy v odlišných pozicích. Sparta se s Plzní rvala o titul, Slavia řešila problémy. „V hlavě to mám nastavené jasně: hraju fotbal, to je moje práce. Když přišla Slavia, chtěl jsem jí pomoci. Nelituju, jsem tady spokojený, šťastný.“
To ke konci ve Spartě nebyl. „Trochu mě to zklamalo. Neměl jsem sice tolik zkušeností, ale hrával jsem za juniorku a trenéři se chodili dívat. Když zariskuješ a postavíš mladšího hráče, je jasný, že může udělat chybu. Ale poroste. Kdybych aspoň jednou hrál za áčko, aby viděli, na jaké jsem úrovni, jestli na to mám.“
Možná měl už tehdy, možná ne. Dnes už určitě ano. Patří k nejlepším hráčům ligy, podle hodnocení MF DNES a iDNES.cz je dokonce nejlepším. I na stoperu se snaží situace řešit konstruktivně, možná až příliš sebevědomě, když v pozici posledního kličkuje.
„Řekl bych, že ve Slavii je větší konkurence a trenér rozhoduje jen podle výkonů: Zasloužíš si hrát, hraješ. Když ne, tak sedíš. To neplatí jen teď pro pana Šilhavého, ale i trenéry před ním. Ve Spartě jsem měl pocit, že hodně záleží na jménech, že je to trochu politika. Když máš jméno, jsi tam dlouho nebo jsi hrál v cizině, máš šanci osmdesát procent, že budeš hrát.“
Pro Slavii klíčový stoper
To on zítra bude prakticky jistě, pro Slavii je nyní klíčovým hráčem. „Už ve Spartě jsem pochopil, co derby v Česku znamená. Ale já to neberu nijak speciálně, že jsem ve Spartě byl,“říká klidně. A jaký je jinak? Odhodlaný. „Fotbal pro mě znamená hrozně moc. Když mi řekli, že poletím na testy do Evropy, byla to dobrá zpráva. O Česku jsem nevěděl prakticky nic, matně jsem si vybavil třeba útočníka Kollera, ale skoro nic víc. Navíc jsem poprvé přiletěl na přelomu listopadu a prosince, byla strašná zima. Na ulicích ležel sníh, který jsem nikdy neviděl. Ale přece nemůžu říct, že kvůli tomu nebudu trénovat.“
Trochu svéhlavý. I fotbalovou kariéru si vyvzdoroval. Táta, úředník na ministerstvu zdravotnictví, dlouho lpěl na pořádném vzdělání. „Škola byla dlouho na prvním místě. Fotbal jsem hrával odmalička, ale třeba s kamarády. Až kolem čtrnácti se to zlomilo. Nejdřív jsme hledali školu, kde bych studoval i trénoval, ale byla drahá. A já jsem chtěl hrát fotbal, abych vydělával, ne za to platil.“
Cílevědomý. „S reprezentací chci na mistrovství světa i na Africký pohár. Ale hlavně chci pro Slavii titul, máme na to tým, který drží při sobě. Ostatní je na Bohu, to on rozhodne.“
A trochu suverénní. „Můj vzor? Simon Deli! Ne, žádný idol nemám.“
V pětadvaceti letech vyhlíží už třetího potomka. „Po manželce a dětech se mi stýská. Na druhou stranu se potřebuju plně soustředit na fotbal, a kdybych byl s rodinou, bylo by to pro mě obtížnější. Takhle po tréninku přijdu do hotelu, mám klid na regeneraci, odpočinek, jdu nakupovat, víc neřeším.“
Sám pochází z šesti sourozenců, má tři bratry a dvě sestry.
A před žádným tréninkem a utkáním nevynechá svůj rituál. „Jsem křesťan a vždy se pomodlím. Je to pro mě opravdu hodně důležité.“
Stejné to bude i zítra před derby. Než přijde na stadion v Edenu, než vkročí na trávník.
„A po zápase poděkuju. Děkuju po vítězství, i když prohraju.“