Jak dvě venkovské strany lepily partu ve městě
Ten, jehož srdce tluče důsledně napravo, už dlouho neví, koho volit. V mrzení však přichází úleva: rodící se spojenectví křesťanských demokratů a Starostů, třetí síla, mocná protiváha dvou pravděpodobných finalistů, chytrý recept, jak nažhavit statisíce vlažných...
Pomiňme skutečnost, že lidovci riskují rozpuštění svých tradičních idejí v tavicím kotli s bezbarvou omáčkou (v ideálním světě by se toho vystříhali, ale hledání spojenců je v politice nakonec nevyhnutelné, ať už před volbami, či po nich) a zůstaňme u pohledu ryze praktického: dvě strany, pro které se dá hlasovat pravou rukou, nabídly voličům uspokojivou cestu ven z dilematu. Jenže pak se něco stalo. Lidovci koalici zařízli prakticky ve stejný den, kdy si ji odhlasovali. Nejsilnější moravské základny záměr nepodporují, raději by šly do voleb samy. A i kdyby je kolegové z Čech při květnovém sněmu ještě zvládli přehlasovat, o „síle třetí síly“už nikdy nikoho nepřesvědčí. Konzervativní volič, zvláště ten, který dlouho tápe, je na podobnou dvoutvářnost mimořádně citlivý. Nenajde důvod uvěřit plánu, v nějž od počátku nevěří ani ti, kdo mu ho předkládají.
Jsou moravští lidovci takoví kazimíři, že vlastní stranu připravili o žíznivé voliče, že lačným fanouškům sebrali potenciálně vítězný tým? Ne. Oni nejsou ti, kdo plán svrhl. To, na čem chystaná koalice už teď nenávratně troskotá, se neudálo na Moravě, ale v Praze. Ve vedení strany se projevila typická odtrženost elit od ulice, centra od periferie, velkého města od malého, kanceláře ve věžáku od kanceláře v řadovce, bílých límečků od osazenstva obchůdků, školních kabinetů a dílen. Ordináři krajům předepsali družbu shora, aniž si počkali, zda si reální snoubenci z jedné vísky budou alespoň v základu rozumět, zda si budou sympatičtí, a nikoliv odporní. Leckde si sympatičtí moc nebyli, jinde si byli odporní vyloženě, a pokud je centrum nakonec přece jen donutí, aby se při svatbě drželi za ruce, nebude to moc dobrá reklama na rodinu. Na takový obřad žádné zvědavce nenalákají, nikdo je nebude chtít napodobit. Nikdo jim nepopřeje společného štěstí, pokud si je nebudou vinšovat sami mezi sebou.
Tatáž „odlepenost“nejen od ulice a kravína, ale i od profesorů, lékařů a učitelů, od právních adjunktů a inženýrů vede i ve světovém měřítku k tomu, co se aktuálně nazývá vzpourou proti elitám, či ošklivěji „revolucí buranů“, co ve svém důsledku přihrává moc populistům a amatérům, co rozbíjí společenský řád skrze dychtivou snahu o jeho zachování.
Kdo jiný než konzervativní politici by měl vědět, že na této přezíravosti k Dolním Lhotám není vůbec nic konzervativního? Mají-li lidovci a Starostové něco doopravdy společného, pak jsou to právě jejich kolébky v rodinách a obcích, ve vískách, oblastech a městečkách. Na statku starosty, který má děti, v sobotu chodí do hospody a v neděli do kostela, nestará se jen o své, ale kandiduje na radnici, aby i do věcí veřejných přenesl něco z přirozeného a zděděného řádu, jímž se řídí život v jeho rodině. Právě o takové politice sní ten, komu bije srdce napravo. Vedení lidovců v nadšení z dobrého nápadu tyto rodiny a vesničky obešlo. Nejenže tím celý plán zakopalo do země, ale muselo nutně znejistit i část svých skalních přívrženců.
Obě strany, které se chtěly krátce před volbami spárovat, spojuje to, že svou politiku přenášejí z venkova do měst. Pokus přenést společnou koalici naopak z měst na venkov ztroskotal logicky, očekávaně a oprávněně.
Ten, jehož srdce tluče důsledně napravo, je nakonec ještě bezradnější.