Na šampionát nemyslím
Radim Vrbata prožívá ve 35 letech jednu z nejlepších sezon kariéry. Potvrdí svoji formu také v reprezentačním dresu?
Skoro už plánoval konec kariéry, jenže nová sezona se mu povedla nad očekávání dobře. A tak se 35letý útočník Radim Vrbata těší spíš na to, jak si protáhne úspěšné působení v Arizoně, kde tak pookřál po loňském návratu z Vancouveru.
Je teď se čtrnáctibodovým náskokem a 53 body v 79 duelech nejproduktivnějším hráčem Coyotes a s 18 góly nejlepším střelcem. Z Čechů je v téhle sezoně lepší jen bostonský David Pastrňák a Jakub Voráček z Philadelphie.
Vrbata nedávno „přežil“uzávěrku přestupů, díky čemuž se nemusí stěhovat. Jako 10. Čech v historii odehrál 1 000. zápas v NHL. A také překonal hranici 600 bodů.
„Ty dva tři týdny se pořád točily kolem nějakých událostí a bylo to docela náročné,“vypráví v rozhovoru pro MF DNES.
Popište, jak jste ten hektický poslední měsíc prožíval.
Bylo toho dost. Nejdřív odešel Hanzi (centr Martin Hanzal do Minnesoty), pak jsem udělal 600. bod v NHL, do toho uzávěrka přestupů a pak byl můj tisící zápas. Když k tomu Coyotes udělali ceremoniál před zápasem, kdy jsem byl s celou rodinou na ledě, a já jsem potom uspořádal akci pro spoluhráče a lidi kolem mančaftu, byl jsem rád, že už to končí a že se zase můžu soustředit jen na hokej.
Tisícovka a oslavy kolem toho však pro vás musely být velký zážitek, nebo ne?
Jasně že jo. Já jsem se většinou nějaké ty milníky a úspěchy, jako třeba když jsem měl 35 gólů za sezonu nebo nějaké jubilejní zápasy, snažil zlehčovat. Nechtěl jsem na to upozorňovat nebo se nějak chvástat, ale ta tisícovka je něco, na co jsem opravdu hrdý.
Co pro vás znamená?
Je to první milník, který má pro mě opravdu velkou hodnotu. Tisíc zápasů v NHL odehrály jen asi tři stovky hráčů a z aktivních jich je jen 22. Být jedním z nich je pro mě něco velkého.
Při takovém milníku se člověk obvykle nevyhne bilancování. Jak to bylo u vás?
Já jsem už dopředu věděl, že pokud se nestane nic nečekaného, měl bych se na těch tisíc zápasů v téhle sezoně dostat. Navíc jsem netušil, jestli tohle třeba nebude moje poslední sezona. Proto tam už během celého ročníku byla určitá nostalgie. Letěli jsme třeba do Colorada, tak jsem hned vzpomínal na své začátky v NHL u Avalanche, totéž v Carolině, v Chicagu... Připomněl jsem si tam věci, které by mě třeba před dvěma třemi lety nenapadly.
Před uzávěrkou přestupů 1. března se mezi kandidáty na výměnu skloňovalo i vaše jméno. Nakonec vás ochránila nejspíš vaše komplikovaná smlouva. Byl jste napjatý, nebo jste tušil, že se nic neupeče?
Celou dobu jsem byl v klidu, ale jak se poslední dva dny spekulace stupňovaly, tak jsem byl nakonec taky v nejistotě. Je pravda, že ve smlouvě mám bonusy za nasbírané body, odehrané zápasy, do toho prémie za play-off, kam by se asi ten zájemce o moje služby dostal. A to všechno by musel platit nový klub. To bylo pro většinu z nich těžko přijatelné. Do toho si Coyotes stanovili nějakou cenu, takže se nakonec nic nestalo. Já jsem však rozhodně neměl nic pod kontrolou, jen jsem čekal, jak to dopadne.
Arizona je nejhorším celkem Pacifické divize bez šance na
play-off. Netáhlo vás to někam, kde jste mohl zabojovat o Stanley Cup, který jste nikdy nezískal?
Bral jsem to tak, že kdybych měl odejít, rád bych, aby to bylo do týmu, který má šanci vyhrát play-off. Jako třeba Chicago, Pittsburgh, Washington, tam jsem si říkal, že bych si rád zkusil o Stanley Cup zahrát. Ale přiznám se, že jít někam do klubu, který třeba jen chtěl vybojovat postup a reálně nemá moc šancí na titul, už se mi v téhle fázi kariéry nechtělo. V Arizoně mám rodinu, tři děti. Takže jsem nakonec rád, že to dopadlo takhle a já jsem tady zůstal.
Loni jste podepsal smlouvu až v polovině srpna. Letos máte za sebou mnohem povedenější sezonu než před rokem, což by mělo zájem Coyotes o vaše další služby zvýšit. Máte nějaké náznaky, že byste měl prodloužit kontrakt?
Loni byla úplně jiná situace, sezona ve Vancouveru nebyla tak povedená jako tahle. Teď je to trochu jiné, nějaké debaty o budoucnosti v Arizoně už proběhly, agent s manažerem, já s trenérem... Ale myslím si, že víc se toho vyřeší, až skončí sezona. Určitě bych chtěl mít letos jasno dřív než před rokem. Coyotes jsou pro mě priorita, znám se s vedením i s trenérem, taky rodina je tu doma. Mám tři malé děti, jako rodina si dokážeme představit buď další sezonu v Arizoně, nebo návrat domů. Aby nejstarší syn Kryštof šel do třetí školy během tří let a za rok to třeba zase měnil, do toho se nám určitě nechce.
Takže je to pro vás buď Arizona, nebo konec v NHL?
Nechci prohlašovat nic stoprocentního, ale priorita je zůstat tady.
Coyotes mají generálního manažera Johna Chayku, kterému je teprve 27 let. Jak se s ním jedná? Není zvláštní mít tak mladého šéfa?
Generální manažer byl vždycky člověk, který měl obrovský respekt a k tomu byl třeba o generaci starší. Takže respekt byl přirozený. Nám najednou dělá šéfa člověk, který je o osm let mladší než já. Je pravda, že on ví, o čem mluví, je chytrý, hokeji rozumí a má kolem sebe zkušené lidi jako jednoho z majitelů nebo hlavního trenéra, kteří mají velké slovo. Ovšem nebudu lhát, že to není zvláštní, když je manažerovi o osm let míň než mně a v jiných klubech jsou padesátiletí nebo šedesátiletí pánové nebo bývalí slavní hokejisté jako Joe Sakic nebo Ron Francis.
Český tým čeká v květnu mistrovství světa v Paříži. Uvažujete o tom, že byste reprezentaci posílil?
Nedávno jsem měl telefonát od (hlavního trenéra) Pepy Jandače. Já jsem otázku reprezentace nechal otevřenou s ohledem na Světový pohár, oni na něj vzali jiné hráče, takže jsem o nároďáku od té doby vůbec nepřemýšlel a soustředil jsem se na dění v klubu. Z toho pohledu mě teď trochu překvapilo, že se se mnou snažil spojit. Já teď, až skončí sezona, budu řešit věci ohledně příštího ročníku, takže zatím netuším, jak to bude. Dohodli jsme se, že si to nechám projít hlavou a pobavíme se o tom doma, ale není to nic, o čem bych teď přemýšlel. Uvidíme, až budou nějaké výstupní mítinky v klubu, kde budeme řešit budoucnost.