Svět podle Orbána a Sorose

Aktuální střet mezi maďarskou vládou a Středoevropskou univerzitou, přesněji mezi Viktorem Orbánem a Georgem Sorosem, lze číst jako lokální šarvátku evropských důsledků.

Svět miluje negativní hrdiny stejně jako černobílé příběhy. Jsou ovšem i jiné pohádky než ty o boji dobra se zlem. Třeba ty o boji dobra s ještě větším dobrem. Nejnovější kauzy vlády maďarského premiéra Viktora Orbána lze vykládat jako krystalický příklad prvního přístupu. A to dokonce z obou stran.

Pohled první: zlý nacionalista Orbán se dále snaží upevňovat si moc a likvidovat své odpůrce, nepochybně má strach před dalšími volbami, které se konají už příští rok. Navíc jako rozený autokrat nesnese odpor a jako pionýr „iliberální demokracie“je na cestě k první novodobé diktatuře v rámci EU. Kosmopolitní Soros mu samozřejmě vadí a při útoku na něj se neštítí ani likvidace nevinných a ušlechtilých fenoménů: čistoty vědy, vědění a po znalostech bažících studentů.

Pohled druhý: zlý oligarcha George Soros, který se sám chlubí, kolik vlád už pomocí svých peněz a zákulisního vlivu změnil a kolik režimů už svrhl, se snaží Orbána, přestože legitimně vítězí ve volbách, svrhnout a neštítí se ani zneužívat nevinné: čistotu vědy, vědění a po znalostech bažící studenty, které si prostřednictvím své Středoevropské univerzity bere coby rukojmí svých zájmů.

Většina příběhů je komplikovanější. Tenhle taky. Středoevropská univerzita je podle všeobecně uznávaných měřítek špičkou v regionu. Její likvidace jako produkt sporu dvou malicherných kohoutů na jednom hřišti by jistě byla škoda. Pro skutečné lídry, mezi něž patří i Orbán, by mělo být samozřejmé chovat se i ke svým odpůrcům s jistou dávkou velkorysosti. Soros je jistě ješitný, pokud se staví do role zákulisního světovládce, a jistě zpupný, pokud si myslí, že za své peníze si může koupit všechno. Je to ale role, které mohou uvěřit jen slaboduší.

Leckteré jeho aktivity, spojené především s takzvaným neziskovým sektorem, jsou velmi podezřelé. Za všechny můžeme jmenovat jeho činnost na Balkáně, najmě v Kosovu. Vtip je v tom, že pokud si Soros ve svých aktivitách ve střední a jihovýchodní Evropě vytkl za cíl šířit dobré jméno občanské společnosti a vychovávat k liberální demokracii, dosahuje postupem času pravého opaku. Sám se stal symbolem lobbisty, který kope za zahraniční zájmy a ovlivňuje demokratické režimy zákulisními metodami.

Ani Viktor Orbán, přes všechnu akceschopnost a rozhodnost, kterou projevuje, přes to, že postavil Maďarsko na nohy a přes to, že – snad spolu s britskou premiérkou Theresou Mayovou – je zřejmě jediným lídrem v EU, který vzbuzuje nějaký respekt, není jistě bílým rytířem. Akce proti CEU se jeví jako zbytečná a nadělá mu jen další nepřátele. Zajímavý je však osobní příběh, jímž politik Orbán prošel.

Dlouhá léta šlo o mladého liberálního politika, oblíbence Západu, a dokonce stipendistu Sorosova programu. Teprve s pragmatickým obratem ke konzervativním zásadám a nacionalistické rétorice se Orbán dostal ke skutečné moci. Nemusel za tím však být jen čirý pragmatismus (nebo rovnou cynismus), dokonce ani stárnutí: v pětadvaceti jste snadněji liberálem a s padesátkou se blíží i konzervativní nahlížení na svět kolem sebe, to je zřejmý fakt. Orbán připomíná člověka, jemuž se liberalismus západního stylu začal zajídat. Takových lidí je spousta, a to nejen ve střední Evropě nebo na Balkáně, který má k naštvanosti – po desítkách let poučování a „výchovy“ze strany starších západních bratrů – pádné důvody. Jak ukazují nálady a volební výsledky, děje se tak i v západní Evropě nebo Severní Americe.

Koneckonců, vítězství Donalda Trumpa vnímá Orbán jako povzbuzení a Trumpa jako spojence. Naopak George Soros, mocný sponzor Hillary Clintonové, na Trumpa opakovaně útočil a nepřestal s tím ani po jeho zvolení. Postup proti Sorosovi v USA i Maďarsku nemusí být koordinovaný, je však logický.

O něco méně než Maďarsko se sleduje sousední Srbsko, do jehož dějin také nejednou Sorosovy peníze neblaze zasáhly. Právě tuto neděli proběhly v Srbsku prezidentské volby, které drtivě vyhrál dosavadní premiér Aleksandar Vučič. Je samozřejmě líčen jako nacionalista s vazbami na Rusko, jakkoli nikdo neudělal pro přiblížení Srbska k EU a NATO víc než on. Že si udržuje vazby i na Rusko, je celkem racionální krok, daný i geografickou polohou a historií Srbska včetně té nedávné. Není bez zajímavosti, že se často zmiňuje srbský nacionalismus, ale málokdy je řeč o nacionalismu chorvatském nebo albánském. Je s podivem, že s takovou ještě v Srbsku vítězí prozápadní nálady. A není s podivem, že všude jinde prozápadní étos poněkud pokulhává.

Nejsem příznivcem postoje, že nevládní a neziskové organizace jsou en bloc špatné, a to ani ty, co jsou financovány ze zahraničí. Pro řadu kulturních, badatelských, společenských nebo sportovních aktivit jsou nejlepší platformou, o charitě a sociální pomoci ani nemluvě. Část z nich ovšem funguje jako nátlakové organizace prosazující určitou politickou agendu.

Představa společnosti, v níž vládne jistý nepsaný konsenzus a nerozhoduje se ve volbách a oficiálních institucích, ale v zákulisí, mezi těmi, kteří vědí a kteří spolu mluví, je veskrze chybná. Ovšem také představa státu, který má vše pod kontrolou a na němž nemůže být nezávislé nic, dokonce ani univerzity, které od něj ani nepobírají dotace, je znepokojivá neméně.

Některé neziskovky fungují jako nátlakové organizace prosazující určitou politickou agendu.