Na ledě jsem býval magor
Má 12 titulů, což žádný jiný klub nedokázal. U třetiny úspěchů Dukly Jihlava byl i Oldřich Válek.
Vedle Holíků, Klapáče, Augusty či Chalupy patří k nezapomenutelným legendám Dukly. Jenže i když jí Oldřich Válek fandil už v klukovských letech a nikdy nehrál ligu jinde, stejně byla Jihlava až jeho třetí volbou. Po Brnu a Kladně. A vojenský mundúr zároveň vysvobozením z velkého maléru.
Co se tehdy přihodilo?
Bylo mi sedmnáct, byl jsem týpek, svéráz. Hrál za Třebíč, která tenkrát byla béčkem Komety. Řekli mi, abych podepsal přestupní lístky, že až půjdu z dorostu do mužů, aby to měli. Ale že je to jen orientační, nic to neznamená. Tak jsem to podškrábl. Jenže v té době mělo o mě zájem i Kladno. Přijeli za babičkou, která mě vychovávala, obalamutili ji, opili rohlíkem a ona další lístky podepsala za mě. I oni leccos slibovali. Pak přišel přestupní termín a oba kluby ty lístky poslaly.
A průšvih byl na světě?
Strašné. Až z Jihlavy přijel trenér Pittner a říká: Mladej, jediné, co tě vysvobodí, že půjdeš na vojnu. A už jsem šel. Musel jsem na přijímač, kde to bylo drsné. Poslali nás do Kašperek, kde byli borci, co to po šesti letech měli za stejnou dobu jako my. Kriminálníci, kteří kluky chytli s nožem pod krkem. Pak přišel začátek ligy a já od disciplinárky za ty přestupy dostal trest, že jsem do konce roku nemohl hrát. Až po Vánocích jsem poprvé nastoupil.
Důkaz, že to tehdy vojna v Jihlavě asi nebyla jen papírově, že?
Bydleli jsme v kasárnách, ale pro hokejisty byl speciální barák. Vymykali jsme se už tím, že všichni nosili na hlavě brigadýrky a my elpíčka. Byli jsme nápadní. Ale šel tam po nás jeden, který když měl lítačku (kontrolu vojáků), tak jsme se ztráceli z náměstí. Vychutnával si nás, chtěl nás dostat za všechno. Přes léto jsme normálně chodili do služeb, jen jsme nikdy nemuseli ležet pod tankem. Měli jsme svá pochodová cvičení, hodinové rozcvičky, zároveň tam nebyla šikana.
To asi v rámci mužstva nešlo. Navíc vy jste zažil velké trenéry.
Pittnera, Neveselého, Holíka a Augustu. Já přitom s Holíkem a Aušusem hrával v jedné lajně, to byla škola! Přišel jsem do kabiny, tam seděl „strejda“, co pořád plival na zem, a říká: Mladej, tady máš místo. Tak jsem seděl vedle Soušky (Jana Suchého) a Jardy Holíka.
Oni zažili první slavnou éru Dukly, vy tu druhou v 80. letech.
No jo. Nejhůř jsme snad byli třetí, každý rok chodili k tajemníkovi OV KSČ. Jednou jsme hráli o třetí místo s Kladnem a to přišlo asi 300 diváků. Tak zklamaní byli. Myslím, že jsme zažili lepší dobu než dnes. Teď mi to přijde jako strašný dril, mezi hráči je až nevraživost. Taky jsme se porvali, ale po zápase šli společně na večeři, dali si pivo a bylo. Já hulákal na rozhodčí, neskutečně jim nadával, ale pak jsem je potkal v hospodě, kde večeřeli, zasmáli se tomu. Znali mě, věděli, že jsem na ledě magor.
Trenéři vás nezkoušeli zkrotit?
Krotili. Kdyby ne, tak bych dlouho nehrál. V Dukle musela být disciplína. Když jsem byl v Norsku, trenér mě držel i pod krkem, ať se nejdu rvát. Jak jsem se rozproudil, bylo to špatné. Nic mě neudrželo. Byl jsem pruďas. Teď vím, že zbytečný. Pár hráčů skončilo po prohřešcích ve vojenské base či sloužilo u „obyčejných“útvarů. Co vy? Třeba Kozel (Petr Klíma) se dovedl zbourat. Jednou jsme měli trénink v sobotu odpoledne v tělocvičně a jemu tam míč překážel, narážel do stěn. Tak šel na 14 dní k bojovákům. Já byl v base před koncem vojny a byl jsem rozhodnutý, že v Jihlavě nemůžu zůstat. V pátek jsme hráli v Trenčíně a v neděli jeli na Spartu. Já měl pak v Praze zůstat a letět s reprezentačním béčkem do Kanady. Tak jsem prosil Pittnera, jestli mě pustí v sobotu do Třebíče pro civil. A on: V žádném případě.
To jste asi slyšet nechtěl.
Ne. Tak jsem sedl na vlak a jel. Jenže on přišel na kontrolu do kasáren a já tam nebyl. Nic neříkal – v neděli jsme vyhráli 5:2, já dal dva góly. Jedem k Internationalu, tam že si s Radkem Svobodou, který měl letět se mnou, vystoupíme. Radek vyšel ven, mě Pittner ve dveřích zastavil: Ty ne, mladej! Místo Kanady jsem šel do basy a zametal buzerák od sněhu. Byl jsem vzteklý, ale přece se Dukle v civilu nakonec upsal.
Tradovalo se, že trenéři měli po hospodách informátory a hned ráno věděli, co jste popíjeli.
Ti to věděli ještě v noci, sem tam si došli na kontroly. Starej Holík chodil pravidelně. Měli hodně zvědů, takže to bylo rychlé. Tresty jsme dostávali, ale nemohli osm lidí zavřít. I tak nad námi pořád visel Damoklův meč, jenže aspoň nás to drželo v nějaké linii. My byli taková partie, že kdyby nás nehlídali, šíleně bychom zvlčili.
Pokračování na protější straně
Hrozilo to?
Jednu sezonu jsme měli rekordní počet výher a získali titul tři týdny předem. Umíte si to představit? My třeba jeli v posledním kole v neděli do Pardubic, propili celou noc a dávali si piva ještě před odjezdem. Česťa Šindel už při rozcvičce nechytil puk, po dvou minutách jsme prohrávali 0:2. Standa Neveselý ho vystřídal, my nakonec vyhráli. A Karel Gut druhý den do novin psal, že to bylo utkání, které si zasloužilo korunovaci mistrů. No – co vím, tak i Pardubice měly v kabině soudek.
Vám venku hodně nadávali?
Jo, mě měli rádi. Pamatuji si na semifinále 1986 v Litvínově. Rozhodovalo se v pátém zápase, až ve druhém prodloužení. Celý zimák mi sprostě nadával, ale já to měl rád. Nesnášel jsem kibice, co stojí u mantinelu a něco pokřikují. Ale když to byla celá hala, tak mě to vyhecovalo. Dal jsem na 4:3, najednou 20 vteřin mrazivého ticha, pak začali všichni tleskat. I nám. I vztahy mezi hráči byly lepší. Mám pocit, že dnes jsou víc separé.
Zase se téměř nepřestupovalo. Byli jste víc pospolu.
Ano, ale byla tam úcta! Jasně, šťouchali jsme se Standou Hajduškem (bek Sparty), ten byl docela vyvinutý. S Leo Gudasem jsme furt něco měli, pak jsme odešli do Finska, potkali jsme se a říkám mu: Gudy, prosím tě, už to není liga. On: Jasně, Oldo, v klidu. Já jedu do rohu a už jsem ji dostal. Zase jsme byli v sobě.
Jak se vlastně zrodila vaše slavná přezdívka El Obro?
Když jsem hrál na mistrovství světa v Praze, ptali se novináři Vládi Kameše, jak se mu se mnou hraje v Jihlavě, a on řekl: To je náš El Obro Kapitáno. Ale nikdo mi tak v životě neřekl, je to spíš značka. Já byl pro všechny Olda.
Ještě před listopadem 1989 jste odešel do Finska. Byl to šok?
Byl. Já odešel na výjimku, ještě mi nebylo třicet. Ale vydržel jsem tam jen dva roky, protože jsem zmydlil rozhodčí. A musel pryč.
Co se stalo?
Hráli jsme 2:2 a na konci zápasu nás sudí poslal do tří. My bychom to ubránili, vyhazovali jsme puk, jenže lajnový, co stál na modré, jim ho normálně chytil. A buch – 2:3. Začali tam brebtat, tak jsem přeskočil mantinel, letěl na lajnového a v rohu ho zřezal. Přijeli za ním další dva, tak jsem jim naložil taky. Úplně zbytečně. Dostal jsem flastr na 16 zápasů. Klub mi ještě ze smlouvy strhl 16 tisíc finských marek. Řekli, že když nebudu hrát, budou slabší návštěvy. Tehdy jsem si vybouchal audinu 80, co jsem si chtěl koupit. A nemohl jsem.
To nebyl jediný zkrat, že?
Další rok jsme hráli nejvyšší soutěž. Prohrávali jsme v Turku 1:4, já se začal pošťuchovat s bekem a že mu ji natáhnu. V tom do toho vletěl čárový a já ho trefil. Chudák odletěl přes půl ledu. Dostal jsem stopku na víc než půl roku, takže si mě vzal Pavel Saudský do Norska. Jenže zdejší novináři do toho šťourali, volali do Curychu i Faselovi. A ten řekl, že zákaz platí na celou Evropu. Mohl jsem jen do NHL, ale to byla ve 33 letech utopie. Pak mi někdo říkal, že Fasel hlásil, že jméno Válek už nikdy nechce slyšet. Před pěti lety jsem ho potkal na rautu v Moskvě, představil jsem se mu a už nevěděl. Pak si vzpomněl a smál se.
Po hokeji jste dělal číšníka i obsluhu na benzince. Mrzí vás, že jste se během kariéry nezaopatřil?
Já udělal největší chybu, že jsem neutekl. V osmnácti jsem hrál v Kanadě, tahali mě tam. Hráli jsme proti hromotlukům, co přes léto dělali v lese a v zimě hráli hokej. Mydlili nás hrozně, jenže já jim dal v 10 zápasech asi 30 gólů. Ale tou dobou už jsem byl na vojně, byla by to dezerce. Bariérou byla řeč, navíc já měl vždycky hodně kamarádů, měl jsem se ženit. Babička už na tom nebyla dobře. Ale všichni mi říkali: Tys byl stvořený pro Kanadu. Jenže co – třeba by mě v Detroitu zastřelili nějací gangsteři. Litovat se nemá.
Ale pro NHL jste byl stvořen.
Jak jsem byl drzej, měl figuru, tak bych si tam nějakou sezonu zahrál.
Koukali v hospodě, když je obsluhoval Válek?
Musel jsem něco dělat, těžko mi někdo dá 10 tisíc, jen že mě uvidí. Když jsem hrával v Havlíčkově Brodě, dělali jsme s Jardou Benákem v autoservisu. Čistili auta a lidi byli nadšení, jak jsme si s tím vyhráli.
Oba mistři světa.
To, že jste mistr světa, je jen titulek. Nic to neznamená. Ale dnes jsou hokejisti možná namyšlenější.
Říkám si, jestli jste za socialismu jako vojáci neměli život nalajnovanější. Že když přišla revoluce, tak vás najednou ve třiceti hodili do vody, což byl asi šok, ne?
Asi na tom něco je. Druhá věc, co považuji za svou chybu, že jsem chtěl hrát co nejdéle. Já ještě v 45 letech hrál za Moravské Budějovice krajský přebor a zjistil jsem, že mi v trenéřině ujel vlak. Sice jsem kluky trénoval, ale chtěl být pořád jedním z nich. A to nejde. Měl jsem pak s Jardou Holíkem trénovat Duklu, ale nakonec z toho sešlo.
Což ho tehdy hodně mrzelo.
Těšil se. Říkal mi: Oldo, ty budeš dole na ledě, já budu sedět nahoře ve VIP a budu se na tebe dívat. My jsme měli jinak zvláštní vztah. Byli jsme dva kohouti na jednom smetišti. I v trestech jsem ho snad dohnal. Takže přišlo první střídání prvního přáteláku a byli jsme v sobě. Nadávali si, posílali se do všech míst. Ale jen na zimáku. V normálním životě bych mu nemohl ublížit. On byl neskutečně fér člověk. To samé Standa Neveselý. Ten mě dostal nahoru. A je to pro mě druhej táta.
Všichni mi říkali: Tys byl stvořený pro Kanadu. Jenže třeba by mě v Detroitu zastřelili gangsteři. Litovat se nemá.