Dvacet metrů od euforie
Čtyři roky po svém debutu na nejslavnější klasice dojel Zdeněk Štybar na Paříž–Roubaix druhý
Tomáš Macek sportovní reportér MF DNES
ěla to být velká rozlučka legendy Toma Boonena. Merci Tom, Chapeau Tom. Slova díků i obdivu k životnímu dílu belgického cyklisty lemovala trať zářící z transparentů, kostek, a dokonce z křídel větrného mlýna.
V posledním závodě své kariéry chtěl Tom Boonen dosáhnout na rekordní páté vítězství z Paříž–Roubaix, proslulého Pekla severu.
Tolik aktivity na trati královny klasik ukazoval. „Tom jede, jako by pro něj zítřek nikdy neměl přijít,“trefně podotkl na sociálních sítích mluvčí stáje Orica Brian Nygaard.
Celý tým Quick-Step včetně Zdeňka Štybara byl tentokrát Boonenovi plně k dispozici.
„Rád bych s ním přijel až na velodrom do Roubaix,“přál si Štybar. Ale nepřijel s ním. Dorazil na velodrom před ním. Rval se o triumf na nejslavnějším z pěti monumentů. Mohl se stát prvním Čechem, jenž na něj dosáhne. A ocitl se tak blízko, 20 metrů před páskou ještě držel vedoucí pozici.
Olympijský šampion a vládce klasikářského jara Greg van Avermaet jej však ve vrcholně taktickém spurtu předstihl a porazil.
„Jsem teď zklamaný,“svěřoval se Štybar do mikrofonu Českého rozhlasu. „Byl jsem v pozici, kdy jsem vyhrát mohl. Ale vím, že jsem do toho dal maximum.“
Šlo o strhující cyklistické odpoledne, plné pádů a zvratů. O nejrychlejší Roubaix v historii, s průměrem 45,2 kilometru za hodinu.
„Každý jezdec, který dnes není na trati, sedí u televize,“psal za všechny na Twitter Adam Hansen z Lotta a šlapal při přenosu aspoň na trenažéru ve svém kyslíkovém stanu.
Peter Sagan dvakrát tvrdě útočil a dvakrát jej zastavil defekt.
I mocnou klasikářskou sílu stáje Quick-Step otupily pády a technické trable. Po proslulých kostkách v Arenbergu zbyli 93 kilometrů před cílem s Boonenem jen Štybar a Trentin, pomáhali sjíždět úniky.
Pětatřicet kilometrů před metou se najednou čelní skupina rozdělila. Vpředu zůstalo sedm jezdců a chyběl mezi nimi Boonen zaostávající ve skupině číslo dvě.
O. K., teď už můžeš jet
Na jaře 2013, dva roky po svém přestupu z cyklokrosu na silnici, Štybar na Pekle severu debutoval. A jak! Ve vedoucí tříčlenné skupině uháněl pro stupně vítězů. Až do chvíle, než se na obávaných kostkách Carrefour de l'Arbre zapletl do fotoaparátu příliš vyčnívajícího fanouška. Upadl a dojel šestý.
Tehdy mu hned po závodě telefonoval slavný Eddy Merckx a pochválil ho: „Jel jsi dobře. Jednou bys ten závod mohl vyhrát.“Větší motivaci dostat nemohl. O rok později skončil pátý. Předloni druhý. Učil se rozumět „Peklu“i všem kostkovým klasikám.
„Jsou to závody fantazie,“popisoval. „Máte sice před startem stanovenou nějakou taktiku, ale ta se během závodu úplně změní. Často vyhraje i ten, kdo překvapí v momentě, kdy to nikdo jiný nečeká.“
Myslel jsem, že ani nedojedu