DOBRÝ PRÁVNÍK NESMÍ JÍT DO NĚČEHO, CO NEMÁ SMYSL, A SLIBOVAT NEMOŽNÉ.

Je to těžké obojí. Být advokátkou je asi z podstaty náročnější, protože máte zodpovědnost, je to realita. V televizi jde o rekonstrukce případů. Sice podle těch skutečných, ale podané zábavnější formou, protože jinak by to diváky unudilo. Za jeden vysílací díl by ani nezjistili, o co jde, protože jen výslech jednoho člověka může trvat i čtyři hodiny.

Jaké to je, ocitnout se na druhé straně „barikády“a z advokátky být soudkyní?

Mě tahle televizní práce moc nadchla, vlastně to ani nemůžu nazvat prací, pro mě je to zábava. Přijala jsem nabídku, abych si zpestřila svoji stereotypní práci. Možná to bude znít divně, ale advokacie je v zásadě pořád stejná. Jdete do kanceláře, k soudu, máte jednání s klientem… A natáčení je najednou něco jiného. Nechci ve svém životě jen pracovat, už jsem si toho odpracovala dost a také jsem dost zažila. Myslím, že jsem ve věku, kdy mám nárok se trochu bavit.

Co na vaši novou roli před kamerou říkala rodina?

Manžel byl rád, protože v Americe jsou tyhle formáty úspěšné a chodí do nich lidi

Byla jsem na to připravená, já jsem za ta léta v advokacii zvyklá na všechno, hlavně na závist některých lidí. Možná první dva roky jsem si to brala osobně. Dnes už mě v tomto směru jen tak něco nerozhodí. Ale obecně pozoruju, že se drzost lidí v diskusích na internetu zvyšuje, což je tím, že nevidí žádnou reakci. Přitvrdili, mnohé diskuse jsou rasistické, ale nikdo po tom nejde. Tedy až na pár výjimek.

Právu se věnujete od roku 2001. Vybavíte si svůj první případ?

Byly to krádeže a díky tomu klientovi jsem se ve věznici seznámila s Koljou Kubíčkem

s nejlepším člověkem, kterého jsem v rámci své praxe potkala a od kterého jsem se hodně naučila. Když jsem pak u něj pracovala, toho samého klienta jsem zastupovala v případě, kdy byl obžalovaný ze znásilnění ve věznici. Hodně se o tom