Gesto, které neznamená nic

Útok na Sýrii ukázal, že Trump se významně neliší od svých předchůdců. Je jen mnohem méně předvídatelný a rád improvizuje. O jeho politice to však pořád moc neříká.

Americký raketový útok na Sýrii přišel jako blesk z čistého nebe. Nikoli proto, že by to nikdo nečekal od Američanů, ale hlavně proto, že by to nikdo nečekal od Donalda Trumpa. Muže, který dal mnohokrát jasně najevo, že Amerika se v Sýrii angažovat nemá a řešení tohoto problému má delegovat především na Rusy a jejich místní spojence.

Teď je všechno jinak. Stačil jeden chemický útok, o jehož původu stále nemáme jasné důkazy, a Trump vydal rozkaz ke zničení letiště, z nějž měla startovat syrská letadla s chemickými zbraněmi (prezident na tiskové konferenci hovořil o nervovém plynu). Z Trumpa se stal válečník.

Rozkazem, který Trump vydal, se z něj ovšem stal i americký prezident se vším, co k tomu patří. To znamená i s ochotou vyslat Ameriku do války, o jejímž smyslu může samotný prezident pochybovat. A bylo by zvláštní, kdyby Trump svůj názor na Sýrii těsně před raketovým útokem nějak výrazně pozměnil. Pouze pochopil, že nemůže nechat Američany sledovat v televizi záběry mrtvých dětí a tvářit se, že ho to nezajímá. A tak nechal na Sýrii vystřelit pár desítek raket. Efektivita úderu je samozřejmě sporná, možná dokonce nulová. Ale to platí, jen když je řeč o řešení situace v Sýrii. Protože významný efekt přineslo 59 odpálených tomahawků především doma. A to jak v dobrém, tak i ve zlém. Trump začal zasypávat propast mezi ním a jeho odpůrci, kteří mu vyčítají, že stále nemá na to, aby vedl světovou supervelmoc. To se týká především jeho války s médii, respektive války, kterou vedou média proti němu. Tento – pro Ameriku naprosto ostudný – konflikt dorostl do absurdních výšin a bylo jasné, že dříve nebo později skončí prohrou jedné ze zúčastněných stran. Americká média už samozřejmě prohrála tím, že Trump prezidentské volby vyhrál, ale o to agresivněji proti Trumpovi novináři vystupovali i po volbách. Teď, když Trump ukázal zuby a udělal to, k čemu jeho předchůdce nikdy nenašel odvahu, budou to mít média s kritikou prezidenta mnohem složitější.

Nevíme nic

Jenže je tu i druhá strana – a to jsou Trumpovi dosavadní příznivci. Pro ně může být prezidentův náhlý obrat velkým zklamáním a zákonitě povede k pochybnostem o Trumpově ochotě splnit i další předvolební sliby. A je jedno, zda to je zeď proti migrantům z jihu nebo navrácení pracovních míst do USA. Trump zkrátka bude mít co dělat, aby si ty, kdo ho vynesli do Bílého domu, udržel na své straně.

Americký útok v Sýrii tedy jasně ukázal, že Donald Trump se v zásadě neliší od svých předchůdců. Je jen trochu méně čitelný a vyvolává mnohem silnější emoce. Každopádně hysterie, která doprovázela jeho kandidaturu a neustala ani po jeho zvolení, je naprosto zbytečná.

Co ovšem přetrvává, je chaos pramenící z Trumpovy nepředvídatelnosti. To mimochodem docela dobře vysvětluje, proč se Rusové o Trumpa tak zajímali už dlouho před jeho zvolením. Možná mu jen chtěli porozumět. A možná mu také porozuměli, neboť na jeho angažmá v Sýrii nijak dramaticky nereagují. Zřejmě předpokládají, že to byl typický Trump, který využil nastalé situace a výborně zaimprovizoval.

Ani v tom by ovšem nijak nevybočoval z americké prezidentské tradice. Tady je dobré si připomenout, že se Amerika od roku 2001 dopracovala od totální války proti islamistické organizaci al-Káida až k podpoře syrských povstaleckých skupin na al-Káidu přímo napojených. Lze to vůbec pokládat za něco jiného než pouhou improvizaci?

Trump ovšem rozhodně není žádný hlupák a určitě si uvědomuje, že mu 59 odpálených tomahawků dobře posloužilo jako zahajovací ohňostroj ještě většího divadla. A to se bude odehrávat na mezinárodní scéně. Oťukávací schůzku s čínským prezidentem už má za sebou, teď je na řadě setkání s Vladimirem Putinem. Právě od něj se bude odvíjet další směřování Trumpova prezidentství. A jak už trochu nového amerického prezidenta známe, musí nám být jasné, že stát se může cokoli. Trump k Putinovi nepochybně chová jistý druh obdivu, ale na druhou stranu si je dobře vědom, kde má stát americký prezident. Ví také, že jakékoli vstřícné gesto vůči Rusku bude kritizováno jeho domácími odpůrci. Pokud by Putinovi šel příliš okatě na ruku, okamžitě promrhá kredit, který si získal raketovým útokem v Sýrii. A na domácí PR teď musí myslet v první řadě.

Ale co vlastně pro Ameriku znamenají dobré vztahy s Ruskem? Před osmi lety v Ženevě Hillary Clintonová jako americká ministryně zahraničí mačkala se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem červené tlačítko „reset“a smála se při tom od ucha k uchu. Kam se potom rusko-americké vztahy za stejného prezidentství Baracka Obamy posunuly, víme všichni velice dobře.

To samé se snadno může stát i Trumpovi bez ohledu na to, jaké má teď záměry. Vojáci a tajné služby ho budou dennodenně zásobovat analýzami strategických zájmů USA a on si bude muset vybrat, zda se bude dál řídit svým podnikatelským instinktem, nebo přenechá řízení válek generálům. V tom ani po útoku na Sýrii nemáme jasno.

Možná nám teď něco napoví dění kolem Severní Koreje, kam Američané vyslali válečnou flotilu. Možná se Trumpovi válčení zalíbí. A možná také ne. Jediné, co můžeme po útoku na Sýrii konstatovat s jistotou, je věta: Stále nevíme nic.

Rozkazem, který Trump vydal, se z něj stal americký prezident se vším, co k tomu patří.