KDYŽ TO VZDÁŠ, JE KONEC

Když se vyboural v autě, doktorka ho zpražila: Nikdy už běhat nebudete. Po devíti měsících zdolal maraton. A pár let nato oběhl za jediný měsíc celý Island.

Během transportu do nemocnice mu v helikoptéře třikrát nahazovali srdce. Když v lidském těle praskne kost, okolí začne otékat, po pár desítkách minut už můžete mít kolem jediné zlomené kůstky naběhnutou bakuli. A René Kujan měl těch zlomenin spoustu – kromě přelomeného páteřního obratle i mnohočetné zlomeniny žeber a taky prasklou hrudní kost, jejíž otok začal utiskovat plíce a srdce.

Nic z toho by dnes nevěděl, kdyby tenkrát před deseti lety jeho kamarád a zároveň řidič auta nevyvázl z bouračky jen se zlomeným zápěstím, takže dokázal zavolat pomoc.

„Neděle, zářijové dopoledne. Vyjížděli jsme od Chýnovské jeskyně – úzká lesní silnička, která se zařezává do terénu a hází tam tři myšky, levá, pravá, levá... Nebývá tam vůbec žádný provoz, zvlášť o víkendu, takže kamarád si najížděl do těch zatáček trochu víc, a když jsme najeli do té poslední pravotočivé, tak před námi v protisměru – auto. Kamarád dupnul na brzdu a ještě si pamatuju, jak začal točit volantem, jenže jak byla na asfaltu taková ta podzimní vysrážená vrstva rosy, auto stejně jelo pořád rovně.“Takže čelní střet. René, re-né, staré francouzské jméno znamenající znovuzrozený. To jméno k němu patří. Před osudovou autonehodou byl jedním z tisíců rekreačních běžců, zaběhl si ročně pár větších běhů. Čerstvě měl v páteři zavrtané čtyři sedmicentimetrové šrouby, a už se v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech ptal jedné z doktorek:

„ A kdy si myslíte, že budu moct zase běhat maratony?“

Vysmála se mu: „Maratony? Běhat? Na to zapomeňte. Buďte rád, že můžete jakžtakž chodit.“

Když se René po pár dnech už o něco opatrněji ptal jiného lékaře, ten mu odpověděl: „Podívejte, dělat můžete všechno, co vám bolest a strach dovolí. Vzdát to můžete vždycky.“

To znělo o dost nadějněji.