Turecká pátá kolona v Evropě
Evropští Turci výraznou většinou podporují autoritativního prezidenta Erdogana. Definitivně to dokázalo nedělní referendum.
Turecké menšiny jsou v západoevropských zemích velké a velmi viditelné. Zároveň vždycky platily za příklad dobře integrované menšiny, která nedělá velké problémy, dokáže se přizpůsobit západnímu způsobu života a je přínosná pro ekonomiku.
Mezi Turky nenajdeme bojovníky Islámského státu ani radikalizované muslimy, kromě občasných demonstrací či potyček s Kurdy si je nespojujeme ani s pouličním násilím. V každém větším západním městě – a nejde jen o metropole typu Berlína či Vídně – najdeme tureckou čtvrť plnou obchodů, stánků a restaurací, kde to žije.
V Německu, Rakousku či zemích Beneluxu vycházejí několikery turecké noviny. A Turci nežijí zdaleka jen ve vlastní komunitě, mnozí se prosadili zcela západním způsobem – ve fotbale, v umění i v politice. Turků v evropské diaspoře žije několik milionů. Řada z nich si ovšem ponechává i turecké občanství. Erdoganovská éra však přinesla poznání, že s tureckým snem je konec.
Turecké referendum o posílení prezidentových pravomocí dopadlo v celkovém součtu velmi těsně. Pro Erdogana hlasovalo něco přes 51 procent voličů. Mezi evropskými Turky byly výsledky o dost jednoznačnější: v Německu, Francii či Dánsku volilo pro přes 60 procent hlasujících, v Belgii, Rakousku a Nizozemsku dokonce přes 70 procent voličů. Naopak v zemích, kde žije jen stopové množství Turků, dopadlo referendum opačně – pro zajímavost, v České republice hlasovalo necelých šest stovek lidí, drtivá většina proti.
Výsledky referenda znamenají, že turecká diaspora v západní Evropě je ke svým novým vlastem zcela neloajální. Nejenže se s láskou a nadějí obracejí ke staré vlasti – to se dá z lidských důvodů pochopit, ale svým hlasováním dávají najevo, že si přejí silné Turecko, jak o něm hovoří Erdogan. Že podporují vládce, který usiluje o diktátorské pravomoci a zavádí totalitní režim, ale především je v čím dál větším konfliktu s představiteli zemí, v nichž tito evropští Turci žijí. Stačí si jen vzpomenout na nedávnou rozmíšku s nizozemskou vládou, na spory s rakouskými a německými politiky, na to, že Erdogan a jeho podřízení běžně označují půlku evropských politiků za nacisty, fašisty, nástupce Hitlera a podobně.
To, že integrace tureckých menšin nebyla jednoduchá a na příchozí gastarbeitry se mnozí etničtí Západoevropané dívali dlouho skrz prsty a dávali jim to patřičně najevo, je celkem známá věc. To, že se s gastarbeitry, kteří začali přicházet na pozvání evropských vlád v 60. letech, původně nepočítalo jako se stálými obyvateli, za nimiž přijdou postupně všichni příbuzní a jejichž rodiny se budou dále rozrůstat, rovněž víme. Stalo se, ale z Turků se – ve většině – nestali loajální občané nového typu, jak se to vždy dařilo s imigranty třeba v Severní Americe, ale zůstali starými dobrými nacionalisty – což je jedna z věcí, která skutečně řadí Turky k Evropanům. Turečtí voliči v Evropě vyslali vzkaz Erdoganovi: Počítej s námi. A vzkaz svým evropským vládám: S námi nepočítejte. Bude veselo.