Myšlenky na smrt umí dítě maskovat
Před dvěma lety si třináctiletá Julie z Liberce vzala život. Citlivá dívka, kterou její spolužáci šikanovali, se oběsila v lesíku nedaleko domova. Její příběh v minulém týdnu obsáhle popsala MF DNES.
Ve stejném roce se kromě Julie dobrovolně zabilo dalších šest dětí ve věku do čtrnácti let.
Těch, které se o sebevraždu pokusí a přežijí, je naštěstí víc. Psycholožka Šárka Gjuričová se ve své praxi každoročně setká s několika z nich. „Za rozhodnutím k sebevraždě je vždy silná touha něco změnit. I za cenu života,“říká odbornice pracující v centru rodinné terapie při dětské psychiatrické klinice v pražské motolské nemocnici.
Je pravda, že nejčastěji se k sebevraždě uchylují teenageři?
Statisticky to podložené nemám, ale podle mých zkušeností to tak je. Dětí, které se v tomto věku dostávají do konfliktu s dospělými, mají pocit, že jim rodiče nerozumějí, je hodně. Navíc je právě v tomto věku normální, že chtějí mít svůj vlastní svět, který s rodiči nesdílejí. A je to tak dobře, je to součástí dospívání. Bohužel to znamená, že se rodič nemusí vůbec dozvědět, že se něco závažného děje. Teprve s odstupem zjistí, že se dítě setkávalo s těžkostmi ve škole, například se šikanou, o které se dětem špatně mluví. Navíc ho zradil kamarád nebo první láska.
Bývá to náhlé rozhodnutí, nebo to chvíli trvá, než k němu dítě dospěje?
Obojí se stává, bohužel. Je to vždy velmi individuální.
Jak poznat, že se dítě trápí, když nám to samo neřekne?
Bývá to série spíše drobných signálů, jsou podráždění, uzavírají se. Pocity zoufalství a beznaděje se navenek mohou projevit i jako zlobení. Jsou drzí, nevyhoví v ničem rodičům, nosí ze školy špatné známky. Na první pohled to pak vypadá spíše jako pubertální vzdor, ale deprese může mít i tuto podobu. Dospělé to ale vede k tomu, aby se na dítě zlobili, místo aby nabídli pomoc.
Jak rozlišit mezi běžným pubertálním vzdorem a voláním o pomoc?
Nejlepší rada je všímat si, co se s dítětem děje. V rodinách, kde jsou rodiče zvyklí si s dětmi povídat, je to snazší.
Znamená to, že se pro sebevraždu může rozhodnout také dítě, které má fungující vztahy s rodiči, aniž by věděli, jak moc se trápí? Fungující vztahy? To je velmi široký pojem. I když ano, v rodině,
kde spolu členové leccos sdílejí, dospělí spíš poznají, že se děje něco neobvyklého. Ale pravidlo to není. Jednoznačné signály nejsou. Dítě se může cítit osamělé, i když to tak zvenku nevypadá, má kamarády, ve škole se mu daří. Je to vždy velmi individuální situace a někteří lidé jsou křehcí. Důležité je, aby oni sami vnímali, že mají v někom oporu. Nemusí to nutně být rodič.
Vidí dítě nebo teenager rozhodnutí vzít si život stejně jako dospělý?
V něčem ano, v něčem ne. Podívejte se na případ dvou dívek, které před pár dny zemřely pod vlakem. Významný prvek u této sebevraždy? Ta děvčata byla dvě, pravděpodobně to byly kamarádky, které spolu sdílely nějaké trápení. V tom, že zvolily tento způsob odchodu, je ale také vyjádření pocitu sounáležitosti. Spolu, na život i na smrt. Jestli se teenageři v něčem odlišují od dospělých, tak je to právě tato schopnost dovést své emoce do společného prožitku včetně pocitů smutku, zoufalství nebo znejistění.
Společné sebevraždy nebo pokusy o ně nejsou výjimečné?
Ne až tak úplně. Právě u adolescentů se to občas stává, a bývají to spíš děvčata než chlapci.
Takže kluci jsou méně ohrožení?
Spíš naopak, a to zvlášť v pubertě. Když mají děvčata nějaké starosti, v tomto věku se s nimi spíš svěří mámě nebo tátovi. K dospívání u kluků patří i to, že chtějí vypadat jako silní chlapi. Je spojené s větší uzavřeností než u dívek, svěřit se se starostmi a problémy pro ně podle mých zkušeností bývá obtížnější.
Většina pokusů o sebevraždu naštěstí dopadne dobře, dítě se podaří zachránit. To občas vede k tomu, že se tyto pokusy tak trochu bagatelizují s tím, že jde spíš o to získat pozornost než vzít si život. Jak to vidíte vy?
Já bych si nedovolila některý z takových pokusů nebrat vážně. I když dospělým někdy mohou prostředky, které dítě k pokusu o sebevraždu zvolí, připadat naivní. Zvlášť u dětí to nelze brát na lehkou váhu. Nejmladší dítě, na které si já pamatuji ze své praxe, byla holčička, která chodila do druhé třídy. Snědla pět aspirinů. Z dospělého hlediska je to až směšné, dalo by se to snadno brát tak, že chtěla jen trochu postrašit dospělé. Ale bylo to vyjádření silného pocitu zoufalství a bezmoci. Byla z pěti dětí a tatínek s nimi byl dlouho sám. Pak si přivedl novou partnerku a doma to hodně neklapalo. To, že ji spolykání pěti aspirinů nemohlo ohrozit na životě, nic nemění na tom, jak osamělá a nešťastná se cítila. Zajímavé jsou z tohoto pohledu případy dětí, které trpí nějakou chronickou nemocí, například cukrovkou.
Jak to myslíte?
Tyto děti často užívají nejrůznější léky. Můžou hazardovat, úmyslně to udělat tak, aby měly špatné hodnoty. Třeba proto, že se domluví s kamarády, že se sejdou v nemocnici. Měla jsem ale holčičku s cukrovkou, která měla hodnoty špatné neustále, byla opakovaně hospitalizovaná. Ukázalo se, že vedla válku doslova na život a na smrt s matčiným partnerem.
Byl to ale pokus o sebevraždu?
Je ruská ruleta pokus o sebevraždu? Když dítě dává všanc svůj život, je to vždy silné vyjádření nějakého pocitu. Ty děti chtějí něco změnit, v tomto případě ta dívka chtěla, aby se její máma zbavila partnera. Vždycky je tam přání něco změnit, nikdy to není jen tak. Lidé, kteří si vědí rady, se životem nehazardují. Často k tomu patří, že si nerozumějí, sebevražedný pokus je pak paradoxně událostí na cestě k tomu, aby se to změnilo.
U dospívajících se pocity zoufalství a beznaděje navenek často projevují jako zlobení.
Je snadné dobrat se k tomu, proč se dítě chtělo zabít?
Často to můžeme jen odhadovat. Jednoznačné příčiny se téměř nikdy určit nedají, ani u pokusů nevíme, dítě samo nemusí rozumět tomu, co ho k němu dovedlo. Setkala jsem se s dvanáctiletou dívkou, která se pokusila oběsit. To, co sama říkala, nedávalo vůbec smysl. Až postupně jsme se dobrali k tomu, že ve škole byla ve velkém stresu. Špatně se učila, ale byla hodná a tichá, a tak ji nechávali sedět stranou a na konci roku vždycky nějak prošla. Rodiče to netrápilo, škola s rodinou moc nekomunikovala. Jenže pro ni to, že nestačila ostatním, znamenalo obrovský stres, se kterým se neuměla vyrovnat, ani o tom mluvit. U dokonaných sebevražd se o tom ale můžeme jen dohadovat.
Máte zkušenosti se šikanou či skrývaným dětským utrpením? Pište
na radka.hrdinova@mfdnes.cz