Al-Káida a Islámský stát jednají, jak se stát spojenci

Dvě nejtemnější hvězdy džihádu chtějí bojovat spolu, a ne proti sobě. Ztrácejí půdu pod nohama, což je nutí, aby zapomněly na své nepřátelství na život a na smrt.

BAGDÁD Topícímu se džihádistovi zřejmě není proti srsti, když mu záchrannou ruku podá jeho džihádistický arcinepřítel.

Islámský stát a al-Káida začínají údajně jednat, jak se propojit, když by se ještě nedávno nejraději postřílely, podřezaly a vyhodily do po- větří. Zprávy o tom probleskují už řadu týdnů, teď je potvrdil i irácký viceprezident Ajád Aláví. „Diskuse už začaly,“řekl a dodal, že vůdci obou skupin, Abú Bakr Bagdádí za Islámský stát a Ajmán Zavahrí za al-Káidu, už spolu vyjednávají, i když zatím jen prostřednictvím poslů přenášejících dopisy.

Je to takřka neuvěřitelná zpráva, protože jestli pro džihádistu Islámského státu může existovat něco horšího než nevěřící křižák ze Západu, pak je to džihádista z al-Káidy a naopak.

Na první pohled to tak nevypadá, protože máme tendenci je házet do jednoho koše. Ale al-Káida a Islámský stát navenek svým jedním rysem připomínají SSSR a Maovu Čínu v 60. letech: šlo sice o komunistické země, na 1. máje se tam mezi ideologickými rekvizitami nosily stejné rudé vlajky a obrazy stejných bůžků, Marxe a Engelse, ale ideologii si vykládaly úplně jinak, čímž živily své nepřátelství. Otevřeně si nadávaly, vinily se z odpadlictví od správné víry a přešly k přímému nepřátelství, jež vyvrcholilo ozbrojenými střety.

Dosaďte si místo SSSR a Číny al-Káidu a IS a dostanete vztahy mezi nimi v kostce. I s tím podobným detailem, že ten první se chová jako starší poručník, což popouzí mladšího, jemuž narostly svaly a cítí se kovanější i opravdovější.

Islámský stát se odtrhl od al-Káidy v předjaří roku 2014, rychle se vyšvihl do role hlavní síly džihádu, protože jeho ambice byly mnohem smělejší. Zatímco al-Káida bojuje spíše záškodnickým stylem, Islámský stát agresivně získával území v Iráku a Sýrii. Zatímco al-Káida byla cosi jako amorfní nadnárodní síť, IS vyhlásil samozvaný chalífát a v něm budoval v dřevním stylu historického islámu jakousi parodii na státní strukturu. A zatímco al-Káida byli teroristé, IS měl první džihádistickou armádu.

V době největších úspěchů IS propagandisticky al-Káidu přebil. Obě skupiny soupeřily o moc, peníze a hlavně o postavení vůdce džihádu. Jejich vůdci se nemohou ani cítit.

Věci došly do tak absurdních konců, že teroristická al-Káida ostře kritizovala zabijácký styl Islámského státu, upalování zajatců a podřezávání civilistů.

Rivalita se projevuje i ve světovém měřítku, protože IS začal provádět či inspirovat teroristické útoky na Blízkém východě, v Africe, Evropě a USA, aby vyhodil al-Káidu ze sedla v její hlavní specializaci.

A to ukazuje, co by objetí dvou nejčernějších hvězd džihádu znamenalo pro zbytek světa: spojení jejich možností a sítí by podstatně zvýšilo teroristickou hrozbu. Dohromady by měly sílu převyšující prostý součet jejich samostatných možností.

Al-Káida má léta budované osvědčené buňky, spojení a schopnost vymýšlet nové sofistikované triky (většinu novinek, kvůli nimž je poplach například v civilním letectví, vymyslely chytré mozky filiálky al-Káidy v Jemenu). A Islámský stát má ve světě spoustu zakonzervovaných džihádistů, navíc dosud táhne, takže jeho logo a hesla přesvědčí a vybudí i po internetu.

To, co bylo slabinou al-Káidy, je nyní její předností: pořád byla jakoby v ilegalitě, a její pozice tudíž tolik neutrpěly. Islámský stát byl na očích a na ráně, nyní mu teče do bot, a tak je tím, kdo víc potřebuje spolupráci.

Pokusy o smíření už tady byly dříve a nevyšly. Teď je však jiná situace, takže al-Káida a IS mají opravdu šanci, že skončí v jedné posteli, i když z lásky to nebude.