Americké hvězdy loupí vlekle, Italové načichli Francií
Jedna má skvělé hollywoodské herce, druhá zase ojedinělý nápad, obě se hlásí k žánru komedie a obě novinky kin dopadly prostředně.
Loupež ve velkém stylu 55 %
Morgan Freeman, Michael Caine, Alan Arkin. To jsou trumfová esa americké komedie Ve velkém stylu; nebýt silných sólistů v ukázněné souhře, mohla se jmenovat spíše Loupež ve vleklém stylu. Líčí, jak se trio kamarádů rozhodne přepadnout banku, jež je připravila o peníze. Samozřejmě jde o lupiče gentlemany: nehodlají zabíjet, ke zločinu je dohnal zlotřilý systém a peníze potřebují hlavně pro své blízké – jim stačí, když mají na kus koláče.
Zkrátka sentimentálně usměvavý snímek z kategorie „od srdce k srdci“spoléhá na to, že slabiny historky, v níž sám akt přepadení zabere pár minut, překryje šarm ústřední trojice. A s ní je opravdu radost trávit čas, zvláště když trousí šibeniční vtipy plné sebeironie: „Ano, máme zkušenosti, ale taky artritidu.“
Ať jsou trapně přistiženi při cvičné krádeži v supermarketu, nebo posilují svou fyzickou kondici, vytěží z každé vyšeptalé situace maximum, nejlépe však budují jednotlivé charaktery i vzájemná pouta během nezávazně zdrženlivé konverzace, třeba když společně komentují finále televizní seznamky.
Díky jejich výkonům se poklidná podívaná vyhovující spíše formátu obrazovky dá vcelku bez úhony přežít, nicméně provází ji lítost, že se pro tak okouzlující herecké veterány nenajde příběh, v němž by se mohli vyřádit bez citového vydíraní prostřednictvím oddaných vnu- ček, nemocných ledvin a pouček o povinnosti každé kultury postarat se o dříve narozené.
Naprostí cizinci 50 %
Režisér Paolo Genovese sbírá festivalové ceny hlavně za scénář, jednoduše řečeno za nápad, jenž z italského filmu Naprostí cizinci činí zajímavou variaci tradiční společenské hry na pravdu.
Skupina dlouholetých přátel si zpestří společnou večeři návrhem, že všichni dají na stůl své telefony a každý příchozí hovor, zprávu či fotografii budou sdílet společně – vždyť před sebou už dávno nemají co skrývat. Jenže se brzy ukáže, jak málo o sobě vědí, a z kratochvíle se postupně stane psychothriller.
Respektive mohl a měl by se stát. Jenže odkaz hořce plnokrevných komedií po italsku nahrazuje Genovese spíše francouzskou apartností salonní konverzace; sice v rychlém tempu slovních přestřelek, leč s melodramatickým nádechem vykonstruované modelové situace.
Navíc zamrzí, že z jedinečného klubka se odvíjejí vesměs banální nitky včetně módního přiznání sexuální orientace, tajných milenek, návštěv psychiatra, plastického chirurga nebo domova důchodců pro tchýni. Hysterie uvnitř komunity se sice stupňuje, ale adresátova pozornost naopak opadá, protože skutečně originální zlom nepřichází – s výjimkou závěrečné pointy, která však celý předchozí děj zase dost uměle zpochybňuje.
Ochrana soukromí v době moderních technologií je nesporně tématem, které zabírá, Naprostí cizinci jej však zabalili do morálního kázání bez osvobozujícího smíchu. Protože více než kdokoli z herecky vyrovnaných aktérů jedné hyperkorektní sešlosti klame film sám: o komedii nejde ani náhodou.