Nový český panelákový nevkus
Nové pestrobarevné fasády českých paneláků zaujaly architekty ve světě. Jenže jako odstrašující příklad.
Tuzemská panelová sídliště jsou fenoménem, který již přesahuje hranice země. A není to kvůli tomu, že v nich žije zhruba třetina Čechů. To kvůli jejich pitoreskním, barevně teatrálním fasádám, které za poslední čtvrt století nahradily tuctovou šeď.
Jeden extrém nahradil druhý. Odosobněnou univerzální unylost jsme většinou vyměnili za agresivní výstřední patos – jakýsi Děsnýland. Proto si česká sídliště jezdí prohlížet zahraniční architekti. Jako odstrašující příklad nevkusu. A ti čeští mluví o chorobě. „Agresivní syntetické tóny, jež se používají na fasády, jsou skutečně novodobým morem architektury. A je to obecný problém, nejen paneláků,“míní historik architektury Zdeněk Lukeš.
Je evidentní, že majitelé domů s výstředními fasádami reagují právě na roky všudypřítomné šedi v době komunistického režimu. Když po roce 1989 dostali příležitost, chtěli svá obydlí polidštit. Ovšem podle expertů to většinou udělali a dělají špatně. I když na to mají z pohledu vlastnictví nepopiratelné právo.
Z nějakého důvodu však ubíjejí samou podstatu domu, jeho – skládačku připomínající – konstrukci a na způsob potěmkinovské vesnice je přetírají se vším všudy. Divoké barvy však paneláky příliš nepolidšťují, spíše zesměšňují. Je to stejné, jako by to ošklivka přehnala s make-upem. A to nemluvě o bizarních úkazech, jakými jsou stromy, rostliny či jiné bláznivé ornamenty namalované na stěnách domů.
„Jakékoliv formální zdobení panelových domů je směšné a špatné, protože jde proti jejich podstatě. Jsou to prosté funkcionální objekty s pevným řádem a svébytnou, jakkoliv to zní překvapivě, architektonickou kvalitou,“řekl před časem MF DNES architekt Jan Jehlík.
Chtěli jsme, ale nemáme právo
V posledních letech se proto mluví o regulaci barevnosti panelových domů. Ostatně například v Berlíně grafiku panelákových fasád řeší špičkový výtvarník. Z tohoto důvodu MF DNES oslovila dvě desítky radnic měst s největšími sídlišti v zemi. Až na úplné výjimky úřad do představ investora zasáhnout nemůže.
„Barevnost fasád, včetně třeba do fasády barevně nakreslených smajlíků, je výhradně věcí investora. Tudíž na panelových sídlištích může investor volit jakoukoli barvu. Žádné regulační zásady zde nejsou,“vysvětluje Jiří Houdek z kanceláře starosty Prahy 9. Tady, na severu hlavního města, se rozprostírá obrovské sídliště Prosek.
Obdobně hovoří i zástupci dalších měst či jejich částí, jako je Praha 12, Litvínov, Meziboří, Most, Ústí nad Labem či Brno.
„Snažili jsme se v minulosti barevnost domů regulovat do tří barev, a to do chvíle, než jsme zjistili, že takto postupovat u soukromých objektů zkrátka nemůžeme. U nich si o barevnosti rozhoduje vlastník,“popisuje zkušenosti starosta brněnské části Vinohrady Jiří Čejka.
Podstata problému tkví v tom, že konkrétní vizuální podobou fasád se v drtivé většině českých měst nezabývá územní plán, který lze de facto chápat jako zákon.
Specifickým případem je Zlín. Meziválečná cihlová architektura typická pro toto město se promítla do vizáže paneláků už při jejich vzniku. A město se jí snaží držet i dnes.
„Zvláštní důraz klademe hlavně na sídliště Jižní Svahy, u něhož se daří dodržovat barevnost v souladu s původními odstíny. Dodržování autentické barevnosti fasád je důsledkem intenzivní práce městských architektů, důležitá je především trpělivá komunikace. Podobná barevná schémata jsou užita i u novostaveb v návaznosti na tuto panelovou výstavbu,“vysvětluje zlínský mluvčí Zdeněk Dvořák.
Alespoň částečně regulují podobu fasád panelových domů například v pražských Stodůlkách či na Jižním Městě. „Jižák“– největší tuzemské sídliště – rozdělili architekti na několik lokalit, a dokonce i na soubory domů, kterým přiřadili určitou škálu barev. Z nich si majitel vybírá. To proto, aby nebyl každý dům, ba každý vchod úplně jiný a jako celek nepřipomínaly Šmoulov.
Další české radnice alespoň nabízejí majitelům možnost poradit se s jejich architekty. Konečné rozhodnutí pak nechají na nich.
I fasáda změní město
Na druhou stranu se experti shodují, že regulace, až na výjimky, nemá být dogmatem. Přece jen jde o soukromý majetek, i když dotváří veřejný prostor. „Nejsem přítelem regulací obecně, myslím, že to nikam nevede. Spíše by se mělo apelovat na veřejnost, třeba formou nějaké vtipné kampaně,“navrhuje historik architektury Lukeš.
Mimochodem kultura bydlení se v mnoha vyspělých zemích vyučuje už na základní škole. U nás dosud taková osvěta chybí.
„Jako obyvateli města se mi samozřejmě nelíbí, když je fasáda paneláku náhle pokryta pestrobarevnými tvary, které nijak nezohledňují kontext místa ani tektoniku samotného domu,“doplňuje architekt Rostislav Říha. „Ale regulace je špatná, protože je založená na premise ‚můj vkus je lepší než tvůj‘. Místo regulace, která represivním způsobem řeší následek, bych byl raději, abychom se postupně zbavovali příčin,“doplňuje.
Nejen podle Říhy, ale i úředníků na radnicích je tedy nutné lidi přesvědčovat, že ani obyčejná oprava fasády není maličkost, že je to zásah do tváře města na desítky let, a že si tedy zaslouží vážné řešení.
A jak by měla vkusná fasáda vypadat? Osvědčila se kombinace tlumených světlých barev, ideálně bílé a odstínů šedé (např. na pražském Jarově). Ty by pak mohla doplnit například cihlová.
Jistě, spontánnost je v lecčems přínosná. Vlastně dělá město městem. Ale panelová sídliště vznikala naráz – a to je jejich podstata. Pokoušet se teplými výraznými barvami v betonové mase o umělou pestrost je omyl.