Daně 2017: nic víc než folklor
Je dobře, že jsou volebním tématem daně a ne třeba v Česku neexistující uprchlická krize. Daňové návrhy jsou ale bez koncepce.
Že je volební rok, by poznal i Marťan: parlament řeší zákony, které zvyšují výdaje. Rostou nebo mají růst důchody a platy státních zaměstnanců, dávky, úlevy, podpory, dotace. Největší bizarnosti a la rok 2006 se sice neopakují, přebytkový rozpočet minulého roku – byť je to jednorázová záležitost, která se nebude opakovat – však nedá legislativcům před volbami spát.
K tomuto folkloru letos patří i daně. Na jedné straně je to dobře. Hlavním tématem voleb se taky mohla stát (neexistující) utečenecká krize v Česku. Na druhé straně jsou však skoro všechny nápady bez koncepce.
ČSSD svými návrhy u daně z příjmů fyzických osob nesmyslně rozpoutává třídní boj v rámci svého přirozeného elektorátu, jímž jsou zaměstnanci. Méně vydělávajícím přihazuje pod záminkou solidarity bohatých s chudými stokoruny, které ale po tisícovkách bere těm, kteří mají toliko dvojnásobek či trojnásobek průměrného platu. Slibuje také sektorové daně, což může být teoreticky smysluplné (například jako řešení tržní nedokonalosti), v současné podobě však její návrh vypadá, že jde o to jediné: když to banky zaplatit můžou, tak musí. Prvoplánový populismus a fixace na jednoduché parametry (sazba daně) však brání ČSSD v řešení skutečného problému. A tím je v ČR extrémně komplikovaný a nepřehledný daňový systém. Jeho zjednodušení by přineslo dost prostředků, aby se ČSSD nemusela k třídnímu boji snižovat.
Přístup v duchu „elitářství nestrpíme“také ignoruje barevnost reality. Jak správně upozorňuje KDU-ČSL, nebere například v potaz různé rodinné situace: rodič s příjmem nad 40 tisíc a partnerem na rodičovské dovolené není totéž, co nerodič s tímtéž příjmem. Společné zdanění manželů dává smysl, jinak však KDU-ČSL ve své daňové politice svůj rodinný stín nepřekračuje. Úlevy na sociálním pojištění (svého druhu daň), růst slev na děti či nápady s odpočtem nákladů na městskou dopravu pro seniory nebo děti z daní, nejsou reformou, jakou ČR potřebuje. Naopak, systém jen komplikují.
Na opačné straně barikády není situace lepší. Výkřiky, že návrhy ČSSD posílají zemi do chudoby (Kalousek), klišé jak z libertariánských blogů, že jdou proti aktivním lidem (Fiala), apokalyptické vize kapitánů ekonomiky, že vyšší daně povedou k odchodu firem a menší motivaci lidí se vzdělávat (Pavel Kysilka), nestojí za komentář.
Konkrétní kroky opozičních stran jsou také slabé. ODS sice mluví o zjednodušení a stabilizaci systému, konkrétní kroky jsou však jen parametrické: snížíme tamto pojištění či daň, živnostenské paušály budou bez omezení, tam dáme strop na to či ono... ODS prý výpadek zaplatí „z rušení nesmyslných dotací (120 mld.)“a z úspor sociálních dávek, což připomíná legendární slib ministra financí před minulými volbami o stamiliardových úsporách ze zastavení korupce a plýtvání. TOP 09 není o nic lepší a koncept cyklicky očištěného deficitu ani jedné z partají nic neříká. A daňová politika se nese zase jen v duchu toho, kdo komu kolik a skrze co vezme či dá.