Hokejový diamant se zmítá nad propastí

Kryštofa Ženatého, šéfa východočeské MF DNES

Dovedete si představit hokejovou extraligu bez Pardubic? Bylo by to něco jako nejvyšší fotbalová soutěž bez Sparty, Itálie bez Říma, Miloš Zeman bez cigarety nebo svíčková bez brusinek. Něco by tomu chybělo. Chyběl by klub, který má v Česku dlouhodobě nejvyšší návštěvnost a který nejvyšší soutěž ještě nikdy v historii neopustil. Jako jediný.

Pardubice nikdy nebyly největším favoritem. Ať už se jmenovaly Tesla, Dynamo, Moeller, Eaton či HC ČSOB Pojišťovna. Nikdy to nebyl protežovaný klub stahující si vojnou povinné hokejisty z celého Československa, nikdy to nebyl klub, který by si k úspěchům dopomáhal penězi z podvodů s lehkými topnými oleji, nikdy to nebyl klub z hlavního města ani klub s nejvyšším rozpočtem.

Ale byla to stálice, která čas od času, když dorostla silná generace hokejistů a když si všechno sedlo, jak mělo, dokázala získat mistrovský titul. V historii se to povedlo šestkrát, naposledy před pěti lety.

Jenže hrát o titul, to je vlastně jen taková legrace, dětská hra o to, kdo bude první a kdo druhý, kdo si zablbne s pohárem a kdo bude mít vyšší prémie. Za pár týdnů je to jedno. Boj o udržení je oproti tomu hra s ostřím nože na krku, balancování nad propastí, zápas o bytí a nebytí.

Pět hokejových sezon stačilo k tomu, aby se z vybroušeného diamantu s vynikajícím kádrem plným vlastních odchovanců a reprezentantů stal klub, který se zmítá nad propastí. O jeho budoucnosti se rozhoduje právě v těchto dnech. Pokud se nerozhodlo včera, o účasti v extralize se rozhodne zítra, kdy je na programu poslední kolo baráže.

Jenže není to nakonec jedno? Neurychlil by případný sešup o patro níž jakousi obrodu, ke které musí chtě nechtě jednou zákonitě dojít? Nebude se v Pardubicích řešit stejný problém za rok, pokud se v nejvyšší soutěži udrží?

Lid potřebuje hry

Nejsem věštec, ale věřím, že to jedno není. Pořád by mělo Dynamo jakožto extraligový klub při nutném restartu, při novém nahození složitého stroje lepší výchozí pozici. Zájem sponzorů, médií, fanoušků a nakonec i (nebo především?) politiků by byl v první lize diametrálně odlišný.

Klub by musel řešit, jak v takové situaci uživí honosnou arénu (ta patří městu a klub, který také patří městu, za její užívání platí tučné nájemné), a pokud by se chtěl co nejdříve dostat mezi elitu, musel by de facto v první lize živit extraligové hokejisty, což není žádná legrace. Byla by to dost vysoká investice s obrovskou mírou rizika.

Už ve starověkém Římě znali jednoduché heslo: Chléb a hry. Chleba je v Pardubicích dost. Minimální nezaměstnanost, platy na historickém maximu, v nejrůznějších žebříčcích kvality života se Pardubice (a nutno sportovně uznat, že i Hradec Králové, když už máme tu rivalitu) umisťují na předních příčkách.

Jenže nálada ve společnosti není přímo úměrná míře blahobytu. Lidé se musí bavit, potřebují hry. Společně prožitý úspěch stmeluje. Nejsou na to žádné tabulky, ale nepamatuju, že by kdy vládla lepší nálada než po úspěchu českých hokejistů v Naganu.

Ve městech, která žijí hokejem, to funguje stejně. Jak se bude město tvářit? I o to se teď hraje.

Na druhou stranu, jakkoli je profesionální sport srovnatelný s showbyznysem, pořád je to i sport. A když se v Česku najde čtrnáct lepších týmů, nedá se svítit. Vždyť nejde o život. A když nejde o život, jde o…