Bod obratu v psychiatrii
Hovoří-li se ve sdělovacích prostředcích o psychiatrii, jako paradigma jejího selhávání, nedostupnosti či nedostatečného propojení ústavní a ambulantní péče je s oblibou připomínán tragický případ ve Žďáru nad Sázavou roku 2014.
Když před třemi lety útočnice po propuštění z psychiatrické léčebny zavraždila ve Žďáru nad Sázavou patnáctiletého studenta, tázal se kdekdo: Dalo se tragédii zabránit? A poté se jednohlasně přikyvovalo: Jistěže ano, kdyby česká psychiatrie dostávala od státu více peněz. Vždyť duševní onemocnění ročně prodělá až třetina z nás, jen úzkostné poruchy trápí čtrnáct procent populace. A péče je nedostatečná!
Jenže tito lidé se hluboce pletou. Jenom skutečný odborník vám řekne z očí do očí pravdu: Podobným útokům nemůžeme předejít, protože duševně choří byli, jsou a budou.
O tragické události se zmínila v tomto týdnu opět i MF DNES, a to v souvislosti s příspěvkem na téma, že v Čechách chybí stovky psychiatrů a finance na plánovanou reformu se utopí v betonu. Vzápětí se látky chytili novináři televizní.
„Proč tolik narůstá psychiatrických diagnóz?“pokládali otázky, sami si odpovídajíce s odkazem na průzkum Noreeny Hertzové; tato Britka, specializující se na ruskou ekonomiku, zkoumala totiž mladé ve věku mezi čtrnácti a jedenadvaceti lety a s údivem shledala, že jsou pesimističtí, úzkostní a nedůvěřiví, jelikož nevyrůstali v době ekonomické prosperity jako jejich rodiče.
Paušalizace na základě analogických experimentálních průzkumů je nejen riskantní, nýbrž i zrádná. Předně ale odpoutává pozornost od stěžejního tématu – faktických potíží psychiatrie coby medicínského oboru.
Investice do betonu
Nejprve dobrá zpráva. V Česku se blýská na lepší časy: z peněz, jež upouštějí pojišťovny, obdrží ročně psychiatrie devět z 250 miliard. Nadto je teď pravděpodobné, ne-li jisté, že navíc získá z eurofondů až 3,75 miliardy korun na výstavbu třiceti center duševního zdraví. Ovšem nyní zpráva špatná: vede se spor, jenž tkví v tom, pomůže-li, kdy a jestli vůbec nalití peněz do betonu psychiatrii. Převládá názor, že ne.
Anebo ještě jinak: láskyplná centra duševního zdraví mají dle jejich zastánců (obvykle úředníků) zkrátit pobyt v psychiatrických nemocnicích, pacienti tam budou docházet ambulantně a k dispozici jim budou usměvavý psychiatr a psycholog. Cílem je co nejvíce lidí z léčeben odpružit zpět do života a současně na ně dohlížet.
Návrh investovat do betonu zuby nehty bránil exšéf zdravotnictví Svatopluk Němeček a činí tak i jeho nástupce Miloslav Ludvík (oba ČSSD): konečně prý bude o duševně choré postaráno náležitě, tedy po vzoru vyspělých severských zemí (kde však vládne stále tma, a na rozdíl od prosluněných krajů se tam proto lidé tak rádi věší).
Jenže lékaři z terénu, jak upozornila MF DNES, se obávají, že stát postaví za velké peníze prázdné budovy. Respektive upozorňují, že nemáme dostatek psychiatrů, kteří by v nových prostorách pracovali.
Je nutno dát jim za pravdu: psychiatrů je málo. Pouze 1 200, přičemž podle odhadů jich potřebujeme dva tisíce. Současně nikdo z úředníků neosvětlil (což je věc, o níž se nepíše), jak například zajistit, aby do těchto center docházeli třeba chroničtí schizofrenici. A ozřejmeno ani nebylo, proč není lepší investovat předně do psychiatrických nemocnic, aby se na pokoji nemačkalo deset pacientů a nábytek se nerozkližoval.
Třicet center duševního zdraví se tak zatím jeví doopravdy spíš jako byznys pro stavební firmy.
Jenže co se divíme? A proč ty odsudky ministrů stran odborné veřejnosti, to jest doktorů, kteří bombardují svými obavami novináře? Vždyť nejde o špatnou zprávu. Je to prověřený scénář, na kterém stojí celá Evropská unie: jde tady předně o podporu ekonomiky, konkrétně stavebnictví pod rouškou podpory psychiatrie, o kterou nikdy nešlo. Stejně jako nikdy nešlo o vědu, když se začala stavět obří vědecká centra z evropských peněz; ta také nebudou samoudržitelná.
Podpora psychiatrie se v tomto případě pouze naoko zakrývá strategickými dokumenty, vycházejícími z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která v článku 19 mluví o právu pacientů žít v běžném prostředí (v uvedených 30 centrech).
Ovšem ruku na srdce, není snad injekce do motorů ekonomiky v současnosti důležitější, když se loni naše stavebnictví propadlo výrazně více, než se předpokládalo, přičemž tento propad není úplně vysvětlitelný ani počasím, ani kalendářními vlivy? Stojí za ním totiž pravděpodobně spíš útlum v infrastrukturních stavbách.
Holá realita
Avšak vraťme se k psychiatrii, potažmo k holé realitě. Bohužel je pravda, že počet lidí, kteří potřebují pomoc těchto lékařů, za posledních patnáct let narostl o 80 procent, a že zkušenost s psychiatrickým onemocněním má dneska každý pátý Čech. Vede se pouze odborný diskurz, jestli je nárůst dán lepší diagnostikou a osvětou.
Nejhorší dostupnost péče je v dětské psychiatrii. Rok co rok funguje něco málo přes 400 dětských psychiatrických lůžek. Hospitalizací dětí do 14 let však bývá kolem 2 500. A také je pravda, že úzkostmi či poruchou ADHD, projevující se hyperaktivitou či neschopností udržet pozornost, u nás trpí na 20 tisíc hochů a dívek. Avšak jen zlomek z nich se nakonec dostane do ordinace pedopsychiatra.
V tuzemsku jich totiž působí pouhých sedmdesát, přitom podle vládního materiálu Reformy psychiatrie by mělo o duše dětí pečovat dvě stě ambulancí dětské psychiatrie. Jsme tedy na 35 procentech žádaného stavu a při čtyř- až šestiměsíčních objednacích dobách nelze péči zajistit.
„Nefunkční“dětská psychiatrie má mimo závažné zdravotní problémy dětí i vážný sekundární dopad na školství. Defektní systém pedopsychiatrie bude též v krátké době jistě příčinou vysoké invalidity pro duševní poruchy neléčené v dětství. A bohužel časem vygeneruje i obrovské náklady na řešení kriminality a drogové problematiky v dospělosti:
Ve vyspělých zemích je léčeno 70 procent dětí s ADHD, u nás jen sedm procent. Až 70 procent lidí ve výkonu trestu má tudíž v Česku v anamnéze neléčenou ADHD; to se následně projevuje v trestné činnosti všeobecně, přičemž většinou jde o činy, jejichž projevem je agresivita, nikoli tedy o sofistikovanou trestnou činnost (tu tito lidé nezvládají, neboť jejich intelekt je často podprůměrný).
Demytizace
Stát by měl proto myslet na to, aby se alespoň část z finanční injekce pro stavebnictví dala na demytizaci – nejlépe na zrušení institutu ombudsmana, poněvadž psychiatrii, především dětskou, je tak jednoduché skandalizovat. Zvlášť poté, kdy veřejný ochránce práv – jak bývá jeho zvykem – poskytne médiím zprávu z léčeben psanou v první osobě, byť tato zdravotnická zařízení nikdy nenavštívil. Jezdí tam totiž pracovníci jeho kanceláře, často medicínští analfabeti s právnickým vzděláním. A ti už nevědí, že na toaletách nejsou kliky proto, aby se tam děti nezamkly a neřezaly se. Skandál je však venku…
Už jenom sama demytizace psychiatrických nemocnic pomůže, aby se více absolventů lékařských fakult do tohoto těžkého oboru přihlásilo. Dalším krokem by pak mělo být zdokonalení systému vzdělávání, který by se měl bez finanční injekce ze strukturálních fondů jednoznačně obejít.
Je totiž jasné, že nynější reforma psychiatrické péče, spočívající v podpoře ekonomiky, systémové změny nenastartuje. Současná situace je však příležitostí, pozitivním bodem obratu, protože se problémy nejen psychiatrie, ale i duševních chorob začíná zabývat širší veřejnost.