Boty, které nosí Evropané, možná vyrobily děti

„Pro nás bylo něco špatně, majitel továrny však byl pyšný, že dává lidem práci,“říká jeden z dvojice Čechů, která zdokumentovala výrobu obuvi v Indii.

Pracují v malých dílnách bez osvětlení za pár rupií, boty, které mnohdy vyrábějí i děti, se přitom v Evropě prodávají za tisíce. Jaké přesně jsou podmínky ve velkých indických továrnách nebo takzvaných sweatshopech, utajených dílnách, které oficiálně neexistují, dosud popisovali jen místní dělníci. Autentické záběry se nedaří získat ani profesionálním fotografům pohybujícím se na místě. Adamu Čajkovi a Stanislavu Komínkovi z organizace NaZemi se to povedlo. Z indické Ágry přivezli desítky rozhovorů, fotografie i videa.

Proč jste se rozhodli zmapovat zrovna „cestu boty“a podmínky, za jakých vzniká?

SK: V NaZemi hájíme důstojné pracovní podmínky ve světě, hlavně v zemědělství a průmyslové výrobě. Třetím rokem jsme součástí evropského projektu, který se zabývá pracovními podmínkami při výrobě bot, v češtině se jmenuje Obuj se do toho. Vloni jsme dělali velkou fotografickou výstavu Poznej svět boty a narazili jsme na to, že autentické záběry z malých ani velkých dílen, kde boty vznikají, nejsou. Oslovili jsme oceňovaného bangladéšského fotografa GMB Akashe, který pro nás nafotil výrobu bot na předměstí Dháky.

V čem byla vaše cesta unikátní?

SK: Autentické fotografie z výroby bot jsem nikde neviděl, i Akash se dostal jen do koželužen. Nám se to nakonec podařilo, máme fotografie i více než padesátku rozhovorů přeložených z hindí i se záběry dělníků a majitelů továren.

AČ: Ve velmi krátkém čase jsme byli schopni prozkoumat výrobu bot v Ágře na různých úrovních od dělníků přes místní designéry až po majitele malých i těch největších továren.

Proč jste se o to pokoušeli zrovna v Indii?

SK: Indie je hned po Číně druhý největší výrobce bot na světě. V roce 2015 se zde vyrobilo 2 200 milionů párů bot, většina na export pro Německo, USA, Velkou Británii a Itálii. Indická Ágra je jedním ze dvou hlavních regionů zaměřených na obuvnictví. Měli jsme výzkum tamní organizace SLD (Society for Labour and Development), která oslovila i dělníky ze dvou velkých továren, z nichž jedna dodává boty i pro značku Baťa, i ta česká stopa nás oslovila.

AČ: Indie je primární výrobce kožených bot. A pro nás je daleko dostupnější pro natáčení i focení než Čína. Přímo v Ágře je asi stovka velkých továren a tisíce malých továren, takzvaných sweatshopů, kde si ty velké zadávají výrobu, když samy nestíhají zakázku.

Co přesně jste chtěli v Indii získat?

SK: Věřili jsme, že se nám podaří udělat rozhovory s místními dělníky díky spolupráci s SLD. Dopředu jsme si domluvili místní spojku, která nás za nimi zavedla. Další plán bylo dostat se do takzvaných sweatshopů, v nichž panují nelidské pracovní podmínky. Napadlo nás oslovit místní taxikáře, to jsou lidé, kteří všechny znají. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, první z nich nás nakontaktoval na tři své známé, majitele sweatshopů.

Jak jste je oslovili?

SK: Předstírali jsme, že naše místní spojka je obchodník z Bombaje, přemýšlí o zakázce a chce vidět jejich výrobní kapacity, my že jsme evropští partneři, kteří se zajímají o místní výrobu bot. Většinou to zabralo.

Jak to ve sweatshopech vypadalo?

AČ: Jsou to malé, tmavé, nevětrané místnosti bez přirozeného světla, na 20 metrech čtverečních tam pracovalo sedm až osm dospělých a dětí.

SK: Vše bylo v domech, zvenku nic nenasvědčovalo, že jde o malou továrnu. Jedna byla ve dvou patrech třípatrového domu, další tvořily třeba jen dvě místnosti s dílnami a malý dvorek. Prostory byly ponuré, byla tam tma a špína, všude smrděla lepidla. Muži seděli u šicích strojů, na zemi seděly děti, které stříhaly kůže a látky podle modelů, místo toho, aby byly ve škole nebo si někde hrály.

AČ: Bylo to velké setkání dvou pohledů – my jsme vnímali, že něco je špatně, na druhou stranu majitel sweatshopu byl pyšný na to, že lidem dává práci, neřešil, že porušuje nějaké normy, neví o nich.

Dětská práce při výrobě bot tedy nevymizela?

SK: Ve velkých továrnách se v podstatě díky úsilí mezinárodních organizací a velkých zahraničních firem zadávajících výrobu nevyskytuje. Zmizela ale jen z továren – děti teď jezdí s rikšou, prodávají na ulici jídlo, slouží u bohatých lidí nebo pracují právě v malých obuvnických továrnách. Souvisí to s výší mzdy jejich rodičů, když nedostávají zaplaceno dost, musí pracovat i děti.

AČ: Všechny velké továrny mají hned u vchodu cedule, že tam dětská práce není. Indie je ale ovlivněna kastovním systémem, děti často dědí profesi svých rodičů, učí se jí. Samotná dětská práce by byla v pořádku, pokud to dětem neznemožní chodit do školy.

Celodenní práce v dílně se ale se školou moc neslučuje.

AČ: To ne, když jsme na předměstí Ágry navštívili školu v dělnické kolonii, z 200 dětí tam byla zhruba polovina, o ostatních nám učitelé řekli, že nechodívají, protože pomáhají rodičům.

Kolik si výrobci bot vydělají?

AČ: Pět až 12 tisíc rupií, v přepočtu 2 320 až 4 640 korun, což je hluboko pod úrovní takzvané důstojné mzdy. Ta pro Indii činí podle údajů organizace Asia Floor Wage 18 727 rupií měsíčně. Až z této částky by dělník byl schopen zaopatřit celou rodinu, nakoupit základní potraviny a zaplatit bydlení, zdravotní péči nebo vzdělání dětí.

SK: Třeba náklady na jídlo jsou v Indii srovnatelné jako u nás, dělníci si tak nemohou dovolit zeleninu ani maso, žijí na fazolích a rýži, bydlí v polorozbitých chatrčích na předměstí Ágry.

Co vás na sweatshopech nejvíc překvapilo?

SK: Právě to, že tam je strašně moc dětí, v jednom z míst tvořily děti ve věku od sedmi do 12 let asi osmdesát procent. A že vše se odehrává tři kilometry od Tádž Mahálu, nablýskané památky, kam směřují miliony turistů z celého světa. Každý z nich jede z Dillí právě do Ágry. Všechny ohromí, že na výstavbě mauzolea se podílelo 20 tisíc dělníků. To, že nyní o kus dál pracuje v děsných podmínkách 125 tisíc dělníků na výrobě bot, ale nikdo nevidí. Ágra je obrovské turistické město s jedním velkým tajemstvím, o němž se nemluví.

Jak se vám podařilo poodhalit další velké tabu, zdokumentovat výrobu ve velkých obuvnických továrnách?

AČ: Tomu, že se dostaneme i do velké továrny, jsem nevěřil. Jsou na průmyslovém předměstí, 17 kilometrů od Tádž Mahálu, obrovské průmyslové komplexy s branami hlídanými ostrahou, jde o nepřístupnou část města.

SK: Říkali jsme si, že zkusíme nafotit továrny alespoň zvenku, to, jak neuvěřitelně hlídané jsou – vysoké zdi, ostnaté dráty a v každé ochranka se samopalem. Nejvíc se bojí právě zahraničních novinářů, nikdo tak netuší, co je uvnitř. Nakonec nám pomohlo, že jsme se nakontaktovali na místního specialistu na obuvnický průmysl v Ágře, vede tam vzdělávací institut a dokonale zná místní podmínky. Zmínil se, že několik majitelů větších továren u něho studovalo – a nabídl nám, že se s nimi můžeme setkat. Bylo pak na nás, jestli u nich vzbudíme důvěru a nechají nás natočit i nějaké záběry.

I tam jste hráli obchodníky?

AČ: Měli jsme několik strategií, které fungovaly ve sweatshopech, ve velkých továrnách ale pomohla legenda, že děti u nás nevědí, odkud věci pocházejí, že si myslí, že mléko pochází z krabice a boty jsou prostě z obchodu, a ne z kůže z krávy. Že jim jako vzdělávací organizace chceme ukázat, jak co vlastně vzniká – což je vlastně pravda.

SK: Nejvíc zabralo, že chceme zdokumentovat, jak boty vznikají, a také zjistit, čemu oni, jako majitelé, musí čelit. Když získali pocit, že nám nejde o špatné pracovní podmínky dělníků, souhlasili s rozhovorem – a většinou ho pak korunovalo i pozvání do továrny, protože se chtěli pochlubit.

A jak to tedy uvnitř vypadalo?

SK: Dost se to lišilo, ale výrobní haly ve velkých továrnách vypadají mnohde moderně a hezky. Ani tam ale zaměstnanci nemají důstojné pracovní podmínky, nikdo z námi oslovených dělníků neměl pracovní smlouvu, sociální nebo nemocenské pojištění, nepoužívají žádné ochranné pomůcky, často proto, že je brzdí v práci a pak by nestíhali výrobu. Jenže když se jim stane úraz, vyhodí je. Neexistují tam odbory. Mzda se vyplácí většinou denně a je nejčastěji závislá na počtu vyrobených kusů.

AČ: Jsou tam velká pracovní rizika, běžné jsou nucené přesčasy, jeden z dělníků se nám svěřil, že ho nepustili z továrny ani domů k rodině, dokud se nedokončí zakázka. Víme o případech, kdy dělníci nesměli domů 15, ale i 20 dní v kuse.

SK: Další problém je, že i ve velké továrně, kde se ročně vyrobí 400 tisíc párů bot, mají zakázky jen devět měsíců z roku, ve sweatshopech jen šest měsíců. Proto je velký tlak na to, vzít každou zakázku i ve chvíli, kdy je jasné, že továrna ji kapacitně nezvládne. Pak si ji objedná právě ve sweatshopech.

Vědí koncoví odběratelé, velké evropské značky, že na výrobě jejich bot se podílejí i děti ze sweatshopů?

SK: Netuším. Zakázky si zadávají u velké továrny, ta si pak ve sweatshopech zadá výrobu celé boty nebo třeba jen výřez kůže, když nestíhá. Otisk monogramu, sítotisk na podrážku a takzvaný finishing se většinou dělá až zpět ve velké továrně. Oficiálně to spojení samozřejmě neexistuje, na místě vám ho ale potvrdí každý.

Je šance na zlepšení pracovních podmínek přímo v Indii?

AČ: Vidím tři zdroje změny – indická vláda musí efektivně hlídat dodržování pracovních podmínek v továrnách. Zahraniční značky, které v Indii šijí, by měly investovat v místě – postavit školy, rozvíjet kvalifikaci místních lidí. Sami spotřebitelé mohou tlačit na zlepšení podmínek, už se to podařilo prosadit třeba u fair trade kávy či textilu, tak proč ne i u obuvi.

SK: Pro dělníky by podle mě hlavní změnu přineslo vyplácení důstojné mzdy a zakládání fungujících odborů.