ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, JESTLI JSEM DOBRÁ MÁMA, DOSTANU AŽ SE ZPOŽDĚNÍM.

Ano. Nikdy například neměla antibiotika a zatím nejzávažnější, co jsme řešili, byl vymknutý loket. To bylo dceři pět let, ve špitále plakala, protože to prostředí neznala, a lékařka udělala nejhorší, co mohla – začala jí vyhrožovat: „Jestli nebudeš spolupracovat, přinesu ti pyžamo a necháme si tě tady.“Takže děkujeme pěkně.

Čím se negativně podepsala na dnešních rodičích generace jejich rodičů?

Vlastním životním neštěstím. Máme toho v rodech dost naskládáno, protože naši rodiče a prarodiče zažívali hrozně těžkou dobu. Ta je naučila pokorně trpět. Z tohoto druhu utrpení, které každý rodič přenáší na své dítě, je nemůžeme vinit. Přesto je to velká zátěž, kterou nám předali.

Jakých chyb se vyvarovat mohli?

Jednoznačně předsudků. Třeba ve výchově holek, když jim říkali: „Sedávej panenko v koutě.“A neuměli si užívat radost, tak ji neuměli předat ani nám, když jsme byli děti. A když si ji nebudeme umět užít, budou trpět naše děti. Nejvíc je poškodíme tím, že si nevychutnáme náš šťastný život.

Jak vaše dcera pozná, že jste šťastná?

Třeba tak, že se nerozčiluju nad prkotinami. Že k nám chodí přátelé, které má i ona ráda, vidí mě smát se s nimi. Že máma a táta se doma nehádají. Že dělám práci nejen pro peníze, ale že mě těší, že o ní ráda mluvím. Baví mě s ní jet na lyže, chodit na houby, barvit velikonoční vajíčka...

Čím je váš muž?

Dělá mi ředitele. Institut jsme vybudovali spolu.

Společné práce se spousta partnerů bojí. Řešili jste to taky?

Před každým rozhodnutím se musíte snažit dohlédnout na důsledky. Co vás to bude stát a jestli vám to za to stojí. Nemusí se to povést úplně, to musíte přijmout. Pak není na co si stěžovat. Často se lidi bojí ponorkové nemoci. Jenomže my spolu ráno jedeme do práce, tam kmitáme jako veverky a pak se zase vidíme cestou z práce. A když už máme všechno hotovo i doma, sedneme na balkon, dáme si víno, cigáro a hurá: začíná manželství.