Když ministerstvo vynalézá kolo
V rozhovoru „Povolme optiku ve vzduchu“(MF DNES 15. 4.) představuje náměstek ministra průmyslu a obchodu Ondroušek plán povolit v zájmu budování rychlejšího internetu v Česku tažení optických kabelů také vzduchem. Skutečnost, že je o takovém záměru třeba v roce 2017 hovořit jako o novince, je tragickou vizitkou MPO v této věci. S přihlédnutím ke známým zkušenostem zde jde totiž o vynalézání kola, objevování objeveného. Dobře to mohu ilustrovat následující historií brněnské vysokorychlostní akademické sítě. Když se na začátku 90. let rozhodla Masarykova univerzita vybudovat vysokorychlostní optický internet mezi fakultami, jednali v letech 1992–1993 zástupci univerzitního Ústavu výpočetní techniky (na kterém jsem tehdy působil jako náměstek ředitele pro vědeckou činnost) s brněnským vedením SPT Telecom o tom, že by univerzita uvítala možnost využívat optická vlákna pro internet. Odpovědí telekomunikačních „expertů“byl tehdy výsměch – soudili totiž, že optika nikdy nenahradí měděné kabely a že oni svému byznysu rozumějí lépe než nějací akademici.
Masarykova univerzita se tedy společně s Vysokým učením technickým pustila do budování privátní akademické sítě, jejíž počátek byl roku 1994 realizován použitím samonosného optického kabelu ukotveného na střešnících umístěných na jednotlivých objektech, po jejichž střechách a vzduchem byl mezi nimi tažen. V době realizace sítě se SPT Telecom s cca dvouletým zpožděním probudil a začal tahat po Brně i optická vlákna, kde mu zbývala velká kapacita nevyužitá. Tu už byl ochoten nabídnout univerzitám k pronájmu – nabízel však rychlost jen 2 Mbit/s, tedy méně než pětinovou oproti tomu, co si vysoké školy již vybudovaly samy – a navíc cena za pronájem na jeden rok odpovídala ceně, za kterou univerzity svou síť postavily celou, včetně pronájmů střech domů po cestě a veškerého potřebného zařízení.
Dnešní akademická Metropolitní síť brněnských univerzit se z velké části ponořila do podzemních kolektorů, kam se postupně přemisťovala v závislosti na opravách městských komunikací a dalších výkopových pracích, jež nesouvisely přímo s univerzitním internetem, ale bylo je možné k přesunu vzduchem tažených spojů do podzemí využít. Často se objevují nářky na uzavřenost vysokých škol směrem k praxi. Tato historka ale ukazuje na trestuhodný nezájem využívat jejich praktické zkušenosti a znalosti. — Jiří Zlatuška
poslanec, předseda školského výboru