K Pelíškům se jde přes telenovelu
Životní projekt, jak scenárista Petr Jarchovský a režisér Jan Hřebejk říkají své trilogii Zahradnictví, začal filmem Rodinný přítel, s jehož hrdinou vede přímá nit k Pelíškům. Otvírá však úplně jiný, chudokrevný vesmír.
Na Rodinném příteli je nejsmutnější, že divák přesně ví, oč autorům šlo, a úmyslu si cení – jenže výsledek za ním silně kulhá. Každá rodina má vlastní paměť otisků velkých dějin do soukromých pelíšků, jejichž prostřednictvím se historie nejlépe vypráví. Ale prolog Zahradnictví, který se odehrává za války, si vybral půdorys nenaplněné romance, umravněné telenovely, jejíž bezvýhradně ušlechtilí hrdinové divákovi prakticky znemožňují, aby si k nim vytvořil vztah.
Mezi dvěma muži
Druhá záludnost tkví právě v propojení s Pelíšky. Spekulativní způsob, jak navázat na úspěšnou značku, totiž zároveň tvůrce zrazuje, protože divák má postavu cholerického veterána v podání Jiřího Kodeta pevně v paměti. Jestliže se tedy Rodinný přítel po většinu času opírá o údajnou smrt téže postavy, kterou zde převzal Martin Finger, připravuje se sám o tajemství i napětí.
Úvodní snímek trilogie rámovaný roky 1939–45 představuje tři sestry, jejichž muže zapojené do odboje zatkne gestapo; o ně i jejich děti pečuje rodinný lékař a blízký kamarád Fingerova hrdiny v podání Ondřeje Sokola. Právě mezi ním a Fingerovou filmovou manželkou neboli Annou Geislerovou takříkajíc přeskočí jiskra, o které podle slov tvůrců „všichni vědí a mlčí“; pouze divákovi by milostné pnutí zůstalo utajeno, kdyby o něm postavy ve vší románové cudnosti nehovořily.
„Musím kontrolovat každý svůj úsměv, každý pohled,“zpovídá se zapovězené lásce Geislerová, zatímco Sokol rozpačitě přešlapuje a sestry – Gabriela Míčová a Klára Melíšková – si vyměňují rádoby významné pohledy, v nichž by se měly zračit spojenectví, nesouhlas i žárlivost. Přitom však všichni hrají strnule, své party deklamují, často spíše pózují v aranžovaných, až úmorně připravovaných situacích včetně pár vzácných skečů jako s husou, které slibují stopu humoru.
Vedou děti
Výjimku tvoří živelná Sabina Remundová coby Fingerova sestra, i když ta zase působí, jako by do melodramatické unylosti Rodinného přítele zabloudila z úplně jiného filmu. Nad nečekaně bezkrevným projevem hereckého souhvězdí tak vyhrávají děti, třebaže také jejich přirozenost je vystavena v dialozích těžkým zkouškám.
Několik konců
Nejde však jen o dobově přiléhavý, leč šroubovaný jazyk. Jako by podlehla tíze „životního projektu“, tatam je i někdejší lehkost Hřebejka – mistra jiskřivě i bolestně samozřejmých výjevů u rodinného stolu. Náhle ilustruje doslovně každý schod i chod, každou položku vánočního večera, navíc ztrácí cit pro rytmus vyprávění, které se nuceně vleče přes okaté symboly typu ruského vojáka vjíždějícího na koni do domu či takřka brakovou duchařinu až k několikerým koncům, včetně pozvánky k druhému snímku jménem Dezertér.
Třeba bude zajímavější, otázkou nicméně zůstává, kdo po nenaplněném zážitku z Rodinného přítele ještě na pokračování vsadí.