NA VESELÉ VIZITĚ

Klauni v nemocnici jsou taky doktoři, i když doktoři tak nějak pro srandu. Jejich vstup do nemocničního pokoje je vizita, tedy veselá vizita, a to vždy a za všech okolností. Namístě je i výraz přepadovka.

Daniela Weissová je připravená pohotově se proměnit v Amarantu Chytrou z výzkumáku a ozdobit se pomyslnými tituly, jakož i zcela reálným červeným nosem a bílým pláštěm. Plášť je takovou spojnicí mezi prostředím nemocnice a osobou klauna samotného, aby tu zkrátka aspoň něco korespondovalo s atmosférou a opravňovalo ke vstupu.

Druhým klaunem je Tomáš Holý. Není tu žádný příbuzenský vztah s někdejší dětskou

hvězdou, natožpak přezdívka. Tou je až Jarda Ťuhýk. Taky doktor, pochopitelně.

Samozřejmě se trochu bojím, jak mezi nimi obstojím a jestli pro mě některé situace na dětském oddělení nemocnice v Mladé Boleslavi nebudou moc zátěžové. Nebojím se o sebe, ale o to, abych nenarušil naši klauniádu. „To se nestane,“ujišťuje mě Daniela Weissová ze své vlastní praxe. A protože mi přidělí roli vlastního příbuzného, kterého neměl kdo jiný z rodiny hlídat, tak mě celkem přechází strach. Ostatně, má mě s sebou právě proto, abych žádný strach neměl, doma bych se totiž sám bál. Jsem synovec Lojza.

SMĚŠNÝ HLAS

Proměna mých kolegů začala. V kanceláři vrchní sestry na sebe berou svou druhou, teď vlastně spíš první identitu, jsou nyní víc a víc, až nakonec úplně klauny. Rychle se promění i jejich hlasy.

Tomáš... tedy nyní již doktor Ťuhýk občas propadá záchvatu krátkého smíchu, v němž jeho hlas přechází do jakéhosi až kýčovitě lahodného barytonu. Z člověka, který hraje na jevišti Divadla F. X. Šaldy jako host jakousi činoherní roli, se stává rázem někdo, o kom jste přesvědčeni, že by tam mohl klidně i operně zpívat. Nevím co, ale s pohledem na jeho pestrý oděv a červený nos mě nekvalifikovaně napadá: „Směj se, paňáco.“

Daniela Weissová, nyní už doktorka profesorka Amaranta Chytrá, zase mluví s chlácholivou nabádavostí, jako že po vás bude něco chtít a nepochybuje o tom, že to zvládnete.

Můj hlas v jejich sousedství zní taky směšně, i když jinak. Jak totiž už takhle tak trochu kuňkám, vedle jejich zvýrazněného halasu kuňkám náhle ještě víc, aniž bych se snažil, jen pouhým srovnáním. K dosažení švihlého účinu se hodí i tenhle nezasloužený dar, takže to beru, připadám si hned ozbrojenější a sebevědomější, i když takový Lojza. A to ještě nevím, co naše proměna udělá nejen s námi, ale také a především s naším okolím.

Přijde mi, že celé prostředí kolem se trochu změní, tak jako projasní. Převlékli jsme nejen sebe, ale měníme i každé místo, kam vstoupíme. Jako by klaun měl možnost prostředí zvláštně posvětit na způsob skutečné duchovní osobnosti. A tak jestli budete uvažovat o dráze duchovního, nezapomeňte, že máte možnost volit ještě kariéru klauna a na místo mnohaletého semináře vám postačí osmiměsíční školení. Osoby, sestry a personál, které potkáváme, nám sice nelíbají ruce, ale začnou se usmívat, ne-li smát, a to mi přijde samozřejmě ještě lepší.

MISTŘI IMPROVIZACE

Veselé vizity nemají předem daný průběh, ale klauni vycházejí především z momentálního rozpoložení pacienta, takže jsou připraveni získávat si ho postupně, ale reagují taky na to, co je v místnosti k dispozici a ke klauniádě se hodí. Ono se hodí vlastně všechno, takže co dřív...

Namístě je hned na začátku se představit. Jsme u černovlasé dívky, takže říci svá jména se patří už z hlediska etikety, ale taky proto, že takhle velká slečna to pobere. Sice pro to není zpočátku moc naladěná, řekl bych, že na nepřivítanou zavrtěla odmítavě hlavou, ale nakonec roztává. Ostatně někdy v historii se možná ani personál nemocnic nedíval na první klauny vstřícně.

Do představování se pořádně zapleteme. Naštěstí. Protože když se něco nepodaří, zvojtí, kiksne či zadrhne, je to pro klauna to nejlepší. A tak jsem za chvíli představován jako Amaranta Chytrá a doktor Ťuhýk jako já a já jako ta slečna, které se představujeme. Nikdo neví, kdy a jak se to stalo, takže to dáváme s kontraproduktivní úporností do pořádku. Zkrátka nehledáme viníka, ale hledíme s optimismem do budoucnosti. Aby přece mohla vizita začít.

Veselá vizita nesestává z nějakých běžných vyšetření, ta ať si nechají běžní doktoři pro sebe. Tedy pardon, pro své pacienty. Doktor Ťuhýk poslouchá stetoskopem šustot pacientčiných myšlenek a pak se s Amarantou rozhodnou hlavu otevřít. Situace je naléhavá. Slečna se směje.

Já ostatně často taky, bohužel k tomu nemám ten bublavý baryton jako doktor Ťuhýk nebo něco svého, co by synovce Lojzu dost odlišovalo od Petra Vydry, ale u mě ty propady do pouhého diváka nijak nevadí. Doktor Ťuhýk s Amarantou Chytrou jsou totiž, když na to přijde, k nezastavení. Ale když mám – pochopitelně úplně náhodou – nějaký nápad, jsou schopni mě okamžitě vzít do hry. Je asi velká výhoda být takhle vycvičen v improvizaci, protože i pacient divák je brán jako spoluhráč, a to přesně v té míře, v jaké sám chce.

A tak Amaranta s Ťuhýkem dokážou přepínat jak k pacientce, tak ke mně a ode mě zase zpátky ke své sehrané dvojici, pokud mi vyschne inspirace. Je výhoda mít partnery, kteří jsou honění ve skutečném dialogu. Připomenou mi i Voskovce a Wericha, jak známe jejich souhru z filmů, kdy ten, co „jen“poslouchá, je bezmála aktivnější než ten, který mluví, a čeká na ten správný konec partnerovy řeči, aby okamžitě vystartoval ze svého bloku v plné rychlosti.

ČTYŘI SPIKLENCI

Na dalším pokoji s tak třiapůlletým klukem to jde jako po másle. Maminka je takový náš z větší části neverbální přímluvce. Pokud jde o slova, jimiž nás synovi doporučí, tak by se dala napočítat na prstech jedné ruky. Já si pamatuju jen takové „koukeeej“. Dítě cítilo spíš tu důvěru, kterou k nám máma má, než aby dalo na její pokyn. Maminky vědí, že se časově uleví i jim. Jak taky pořád dítě zabavovat.

Takže i tahle maminka to ochotně, ba ráda nechává to na nás. Vlastně i spoluhraje. Pokud si třeba doktor Ťuhýk něco odloží na její hlavu, tak to tam zkrátka nechá. Však on by to tam nedával, kdyby si to stejně tak dobře mohl odložit jinam. Stává se z nás taková spiklenecká čtveřice.

Klauni vlastně nemusí nikoho přesvědčovat o ničem. Jen se snaží přesvědčit o své šikovnosti, což je nejnesmyslnější úkol, který si můžou zadat. A tak se tu vrší jeden legrační kiks za druhým. Klaun přece není nějaký prodejce nebo reklamní rozdavač balonků, takže z nich něco umí vytvořit. No... vlastně umí... včera mu to možná ještě

DÁMY SE NA MĚ DÍVAJÍ, KAM AŽ JSEM OCHOTEN ZAJÍT. ODPOVĚDNOST JE PŘÍLIŠ TÍŽIVÁ, TAKŽE TUTO CESTU NAŠÍ IMPROVIZACE RYCHLE OPOUŠTÍM.

šlo. A tak nejen tvarování podlouhlého balonku, ale už i jeho pouhé nafouknutí může být stěží řešitelný problém.

Nejlepší bude zapojit synovce Lojzu, ten jistě nic nezkazí. Já, který jsem uvnitř synovce Lojzy, tedy doufám, že právě zkazí, protože kdyby nezkazil, tak by zkazil to, o co tu jde, tedy legraci. Když Amaranta s notně nazvětšovaným výkřikem balonek pustí, nejenže s tím nic nenadělám, ale ještě jsem šlehnut balonkem do prstů vší silou vzduchu, který v něm byl nahromaděn. Vykřiknu taky. Mnohem reálněji, i když spíš nehraným úlekem než bolestí. Teprve v tu chvíli dojde ve mně k jakémusi hereckému zážehu a vykřiknu ještě jednou se zpožděním hodným fotbalisty simulanta. Myslím, že ta opožděnost rozesměje maminku jaksi mimo tu společnou hru, protože mě odhadla jako jakéhosi rozehrávajícího se eléva.

Jen jeden opravdu světlý okamžik v tomhle pokoji mám. Když se Jarda Ťuhýk opřel o přebalovací pult, a protože jsme na to kápli přes nějakou slovní hříčku, tak se pustím do přebalování Jardy Ťuhýka. Nejsme tady přece kvůli prázdným řečem. Jarda se rozesměje. Naštěstí na to má ten svůj smích, který mu pomůže z role nevypadnout. A obě dámy se na mě dívají, kam až jsem ochoten zajít. Odpovědnost, že je to na mně, je příliš tíživá, takže tuto cestu naší improvizace rychle opouštím.

Amaranta Chytrá naváže, a to nejen smysluplně, ale i s obdivuhodnou rychlostí. Navázala tak rychle, že už si ani nepamatuju čím, ale hlavně že jsme byli zpátky ve hře.

DIVÁK NA ÚTĚKU

Procházení po chodbách není obyčejným přesunem, jak už jsme si řekli, protože jsme osoby zvláštně posvěcené a nadané tajemnou mocí. Přesto se chvil na chodbě využívá i k údržbě, třeba k naladění ukulele nebo ke hře na ně. V naší přítomnosti by mělobýtinadálkunebopřes dveře něco vábivého, nejde jen o prosté avízo nebo varování.

I když jako varování to nejspíš vzal asi tak desetiletý kluk, pro nějž byl náš vstup důvodem nasadit si sluchátka a pustit hudbu. Že je to hudba, hned vyšetřil doktor Ťuhýk, a ten se v hudbě vyzná, neboť ji umí sám provozovat na ukulele. Kluk si na posteli lehne na břicho a je náhle o hlavu kratší. Nemůže za to tentokrát doktor Ťuhýk a já jsem aspoň zproštěn povinnosti vysvětlovat nějaký kouzelnický trik nebo ho s omluvou zatajit. Kluk hlavu prostě schoval pod polštář. Tam za ním leze i doktorka Amaranta Chytrá, která – jak je z výzkumáku – chce asi pod polštářem sama něco vyzkoumat.

Kluk je překvapen naší neodbytností, zarazí se a kroutí hlavou, co všechno si dovolíme a že nám to stojí za to. Nezdá se, že by potřeboval klid z dobrého důvodu, aby se třeba s něčím vyrovnal. Dokonce si myslím, že tím hlavním motivem jeho vzdorování je kluk na vedlejší posteli, zhruba o tři roky starší, před nímž ten náš únikář možná dělá borce, aby smazal věkový rozdíl. Seskočí z postele a běží ke skříni,

vedle níž se schová. Tedy schová... kdo by se schoval vedle skříně, zvlášť když je u toho schovávání vidět od prvního úmyslu. Ve skříni to ale bude lepší.

ROZESMÁTÁ SKŘÍŇ

Pokud máte pocit, že na tomhle pokoji se ani nevytvořily podmínky, aby zábava mohla vůbec začít, tak jste prosím na omylu. Tohle je už ona. Protože se směje nejen třináctiletý kluk na posteli, ale směje se už i sama skříň, což by pro nás byla pochopitelně trochu záhada, kdybychom situaci nesledovali celou dobu. Pro Ťuhýka to ovšem záhada je, a tak se tato skříň stává jakýmsi unikátem. Omlouvám se, že jsem nezaznamenal její inventární číslo, což by bylo jedině správné pro historii, protože jde o první skříň, která kdy byla v Klaudiánově nemocnici odborně vyšetřena. A tak se mi opět potvrdilo motto, že konec není, dokud není konec, čili člověk by se neměl nikdy vzdávat.

Na chodbě Amaranta Chytrá rozesměje ročního kluka. Asi byste si nevsadili, že se to povede. Tatínek ho drží nejspíš po vyšetření a vypadá to na předpověď slzavého údolí pro zbytek dne.

Amaranta vytváří z balonku zvířátko, které nechá vyskakovat ze svých rukou a zase je chytá. Zvíře se nedá zkrotit, ale chytit ano, a tak se to může opakovat. Tatínek je tak uznalý, že klukovi vyndá dudlík, aby si fotograf mohl pořídit fotku. Zdá se, že klaun nejen baví, ale taky polidšťuje a vytahuje z lidí ty světlejší stránky.

Nevím, jestli mezi ně patří i můj sklon k dojetí. Když u podobné scény s vypouštěním bublin o kus dál posléze asistuje doktor Ťuhýk se svým ukulele, těžko se mu bráním. Ťuhýk je totiž nejen brilantní hráč na tento nástroj, ale i dokonalý hudební dramaturg. Scénu s bublinami podbarvuje náladovou hudbou hodnou hollywoodského slaďáku a já jsem shodou okolností na dojímání u hollywoodských slaďáků docela třída.

Hra mě unášela daleko od nudy, stýskání si a bolesti, které hrozí pacientům na každém rohu. A i když mně ve vzpomínce někteří naši účastníci klauniád trochu splývají, Daniela Weissová jako v hierarchii nejvýš postavený klaun musí ještě naše dovádění podrobit statistice. Díky jejímu výkazu, který dělá pravidelně, vím, že jsme více či méně pobavili šestnáct dětí.

Protože jsem už asi natolik srostlý s úlohou klauna a mozek mi to už nejspíš nemůže přeladit z programu blbnutí do nějakého vědátorského hloubání, můžu se taky dozvědět, jak se klauni dělí do statusů. První klaun: chytrý a zároveň vysoká šarže. Doktorka profesorka Amaranta Chytrá z výzkumáku, kdo jiný. Druhý klaun: ochotný, ale vše mu padá, obdivuje hlavního klauna. Od něj tu nešikovnost taky pochytil, říkám si. Doktor Jarda Ťuhýk. A pak se někdy, když máte velké štěstí, vyskytne tomuhle duu zcela podřízený už úplný přicmrndávač. Nevím, co bych o něm napsal pěkného, snad že jsem se snažil.

KLUK REŽISÉR

A co jsem snad pokazil přímo v terénu, mohl bych zdravotním klaunům vynahradit důležitým poukazem na to, že Zdravotní klaun je nezisková organizace, která nedostává nic od státu ani od nemocnic, nýbrž od firem a jednotlivců, a to pouze bezhotovostně. Téhle informace jsem se dopídil, protože na to mám nos. Červený. Připnul jsem si ho, abych se, jak se říká, infiltroval do prostředí. Takže to mám přímo od zdroje a dá se tomu věřit.

Pojďme si radši ještě chvíli zaklaunovat, protože do vyčerpání přibližně dvou a půl hodiny, které na dopolední veselou vizitu v Klaudiánově nemocnici máme, zbývá ještě pár minut.

Především mě v nich odzbrojil kluk, který nepřevzal jen roli dalšího spoluhrajícího, ale přímo režiséra. Byly mu tak tři, a ještě než jsem pochopil, že nám bude velet, vyznamenal jsem ho řádem červeného nosu. Kromě všech úkolů, které nám dal, že někdo má něco zopakovat nebo udělat, začal trochu přeskupovat i naše kompetence.

A tak z fotografa učinil dalšího účastníka. Nechal si od něj dát fotografický kurz se zaměřením: fotíme výhled z dětské postýlky. Nejspíš nejen Klaudiánova nemocnice až dosud neviděla tříleté dítě s tak drahým fotoaparátem na klíně. Zdokumentováno to z pochopitelných důvodů nemáme a snímek zevnitř postýlky nevznikl, protože začínající tvůrce skončil u první lekce nazvané: saháme na přístroj za spoustu tisíc a díváme se na obrázky.

KLAUN FOTOGRAF

Ocenil jsem, že profesionální klauni nás postupně opustili a nechali kluka, aby bavil jen mě s fotografem, a sami šli zabavit mnohem mlčenlivější dítě. Dodatečně jsme se dozvěděli, že naše vystoupení u tříletého kluka po našem odchodu vystřídal pláč. Stýská se mu po nás a možná se k tomuhle stýskání přibalilo i další – po mamince, po domově, kdoví. Může to být nezamýšlený důsledek příliš zdařilé klauniády, který však nezalichotil žádnému z našich dvou klaunů, ale k životu a dílu klauna to asi může patřit.

Stejně jako historka o dítěti, které po meningokoku nevidělo dál než na dvacet centimetrů, a klaun se snažil o hraní ve větší vzdálenosti, dokud mu to neřekli. Takové historky si klauni říkají mezi sebou. Náš dnešní dopolední příděl příhod se už ale naplnil.

Končíme tím, že dítě s ADHD, tedy hyperaktivitou, honí a inzultuje doktora Ťuhýka za všeobecného povzbuzování osazenstva herny. Je to symbolická tečka. A taky povzbuzující. Dřív by možná na takové živé a hůř zvladatelné dítě nepřišel klaun, ale spíš vymítač. Z toho je vidět, že pokrok kráčí kupředu nejen rychle, ale aspoň občas taky vesele. Hezký den a hodně zdaru na téhle cestě, milý klaune.

DÍKY JEJÍMU VÝKAZU UŽ VÍM, ŽE JSME VÍCE ČI MÉNĚ POBAVILI ŠESTNÁCT DĚTÍ.