VELKÉ MILIONOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Je to příběh o jednom velkém přátelství. Vyskytuje se v něm vše, co má v příběhu být: byznys za miliony, strach z kriminálu, neuvěřitelné náhody. Hlavní role: herec Jan Kačer a nejúspěšnější český galerista Martin Kodl.
Ti dva si spolu občas vyjedou na výlet. Přesněji za lidmi, kteří kontaktují Martina Kodla, protože chtějí prodat nějaký obraz. Jednou takhle přijeli do malé staré chatky v zahrádkářské kolonii za Prahou. Že by někdo měl v takovém místě cenné umělecké dílo? To asi těžko. Uvnitř viselo velké, zaprášené a špinavé plátno. Svítilo na něj slunce, ale stejně na něm nebylo téměř nic vidět. Ukázalo se, že majitelka pochází z rodiny, kterou kdysi komunisté připravili o majetek. Moc se jí nechtělo o minulosti mluvit, jen se chtěla poradit, zda obraz, který v rodině zůstal, má nějakou hodnotu. Zpočátku se jim moc nezdál. Nakonec ho odvezli, nechali vyčistit. A pak už vše, co následovalo, označují výrazem: Ježíšmarjá... Majitelce oznámili, že vlastní jeden z nejkrásnějších obrazů Jakuba Schikanedera. Prodal se za šest milionů korun.
Jindy zase vyjeli na Moravu. Martinu Kodlovi volali nějací lidé, že doma mají mnoho cenných obrazů, ať se přijede podívat. Cesta dlouhá, horko. Když dojeli na místo, viděli jen hromady obyčejných reprodukcí. Ti lidé netušili, že mají obrázky, které visí v kdejaké kanceláři. Vůbec umění nerozuměli. Byli nešťastní, že pánové kvůli nim vážili cestu z Prahy zbytečně. Tak jim auto zaplnili bednami meruňek. Aby z té cesty měli aspoň něco.
Ať už vezou meruňky, nebo Schikanedera, na cestách často vzpomínají na Martinova tátu Pavla Kodla. Vyprávějí si, jaká je to škoda, že se nedožil dnešní doby. Co by asi říkal na úspěch svého syna, který vybudoval nejuznávanější galerii v Česku a za posledních dvacet let prodal obrazy za téměř dvě a půl miliardy korun? Pavel Kodl totiž dělal celý život totéž, co nyní dělá jeho syn. Rozdíl je v tom, že on byl kvůli tomu stále jednou nohou v kriminále. Miloval obrazy, rozuměl jim, sbíral je, obchodoval s nimi. Jenže žil ve špatné době, za socialismu, kdy to, co je nyní považováno za obdivuhodné, bylo nelegální činností na hraně zákona.
SPÁNEK POD ŽENÍŠKEM
Jan Kačer se s Pavlem Kodlem přátelil. Tohle tomu předcházelo.
Jan dělal keramickou školu v Bechyni. Když potřeboval přespat v Praze, šel k tetě do její garsonky na Smíchově. Když přišel poprvé, zíral, jaké měla úžasné obrazy. „Nemohl jsem usnout. Dole se na ulici otáčely trolejbusy. Pokaždé z nich vylítla jiskra, osvětlila pokoj a já viděl ty obrazy. Teta si vzala pana Adámka z rodiny, která podporovala malíře z Vysočiny. Takže tam měla Kavány, Mařáky, Ženíšky. Řekla, že když ze mě něco bude, dá mi jednoho Ženíška. Podle ní na tom obrazu byla Múza. Pak mi ho skutečně dala.“
Na keramické škole ho učili osvícení lidé. Mnozí z nich byli v padesátých letech vyhozeni z pražských vysokých škol, a tak vyprávěli o tom, co se za komunismu ve školách neučilo. Začal se o umění zajímat. O něco později si přečetl v novinách inzerát: Pokud máte rádi obrazy 19. století, zavolejte. Kodl.
Tím se dostal do pražské vily plné obrazů. Z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelné prostředí. Po stěnách visely kousky, za které dnes sběratelé v dražbách dávají miliony.
Spousta jich ležela pod postelemi, skříněmi, byla jich plná půda. Ten dům byl obrovský a byla v něm zima. „My jsme často neměli na koks nebo uhlí, protože táta všechny peníze, co zrovna měl, dal za obrazy,“směje se Martin Kodl. „Často se u nás v noci scházeli sběratelé. Ráno se maminka táty ptala, kolik vydělal. Řekl, že udělal výborný obchod. To ale znamenalo, že buď něco vyměnil, nebo že něco prodal za deset tisíc, ale hned za těch deset tisíc koupil něco jiného. Takže nevydělal nic.“
U Kodlů byla jak cenná díla, tak obrazy, které se Pavlovi prostě líbily. Poznal, že jsou dobře udělané, ale neznal autora. Zpravidla se ukázalo, že za pár korun koupil autory velmi dobré. Hodně obrazů viselo na stěnách, ale čas od času nastaly manévry a rodina mnoho z nich schovávala. To když se ohlásil na návštěvu někdo z vysokých politických pohlavárů. Co kdyby si vybral nějaké dílo, které rodina nechtěla prodat?
STÍN KRIMINÁLU
A tím jsme u problému, který sběratelství za totality přinášelo. Legálně se s uměním obchodovat nesmělo. „O tátovi šla hláška, která byla smrtelná. Říkalo se, že Kodl dělá větší obrat než celý podnik Klenoty. Na jedné straně to znělo frajersky, na druhé straně žil v neustálém strachu, že skončí v kriminále,“vysvětluje Martin Kodl.
Pavel Kodl se živil nakupováním a prodejem obrazů, ale protože to oficiálně nešlo, měl různá fiktivní zaměstnání. Například řidič, hlídač nebo správce zámku. „Ten zámek ovšem neexistoval,“podotýká Martin. Zkrátka soukromé obchodování s uměním bylo za socialismu posuzováno stejně jako například veksláctví.
Takže v tomto prostředí se pohyboval herec Jan Kačer, uměním a Pavlem Kodlem okouzlený. Protože to u komunistů neměl dobré, byl z Prahy poslán do angažmá do Ostravy. Dojížděl devět let, bral kolem tisícovky. „Co já v tu dobu viděl nádherných věcí, které jsem si nemohl dovolit koupit. Ve starožitnictvích byly naštosovány překrásné obrazy za patnáct stovek. Nikdo je nechtěl. Lidé vyhazovali z oken krásný intarzovaný nábytek, nádherné secesní vitráže. Vkus byl úplně jiný, za umění se považovaly pastózní malby bojovníků třímajících prapory,“vypráví.
Pavel Kodl ho začal brát do starožitnictví, do bytů lidí, kteří vlastnili cenné věci, učil ho rozumět obrazům. „Třeba přišel v noci, měl takový malý papírek a ptal se, co tomu říkám. Já na to: Ježíš, to je Kandinski. A on byl pyšný, že jsem to poznal. Pak jsme se tři hodiny nad tím papírem radovali.“
Z dnešního pohledu žili v neuvěřitelné době. Pavel Kodl vlastnil obrazy, díky nimž by dnes byl multimilionář, ale jezdil v otřískané staré volze, aby nevzbuzoval pozornost. Žil v neustálém strachu.
„Je to záhada, že ho nikdy nezavřeli, ale myslím, že ho hodně
držel Jirka Pavel,“říká Martin Kodl. Řeč je o Jiřím Pavlovi, bratru spisovatele Oty Pavla. „Byl to hodný člověk a měl u režimu protekci, protože byl v Terezíně. Měl na ruce číslo,“vypráví.
Má o něm pozoruhodnou historku. Jiří Pavel pracoval jako inspektor podniku Klenoty. To byla společnost, která za socialismu mohla oficiálně obchodovat s uměním a cennými předměty. „Měl na starosti přerozdělování vykoupených věcí do dalších provozoven. Táta s ním jezdil na výkupy, kam lidé věci nosili. Bral ho s sebou rád, protože mu táta radil, které z těch vykupovaných obrazů by bylo dobré koupit pro sebe. Já jim dělal řidiče. Jednou tak jedeme z Hradce, auto narvané starožitnostmi a zastavila nás policejní hlídka. Určitě na udání. Dodnes si pamatuju, že to bylo poté, co jsem se vrátil z vojny. A říkal jsem si, že to snad nepřežiju, jestli rovnou z vojny půjdu do kriminálu. Museli jsme vystoupit, policajti vykládali z auta ty věci. Jirka Pavel se dostal s policajtem do konfliktu. Domohl se toho, že zavolal svému veliteli. Nakonec se nám policajti omluvili, vše naložili zpět do auta a pak jeli před námi až do Prahy, abychom dohnali zpoždění, které nám způsobili.“
CO JE TO TOYEN?
„Já měl Martinova tátu moc rád,“říká Jan Kačer. „On mě naučil dívat se na obrazy. Byl neuvěřitelně vzdělaný. Jenže předstíral, že je blbej, protože nebylo dobré dávat najevo, že je chytrej.“
Pavel Kodl měl perfektní přehled, kdo kde v Praze vlastní obraz, který má hodnotu. Stávalo se, že se mu ozvali kupci ze zahraničí s přesným přáním, co by chtěli sehnat. A on to sehnal.
„Táta byl obrazy posedlý. Kupoval i malíře, kteří byli považováni za druhořadé. Například Radimského. Těch bylo všude hodně. Radimský byl kategorie, kterou táta strkal pod gauč,“podotýká Martin Kodl.
Podivuhodnost té doby dokládá Jan Kačer dalším příkladem. „Víte, jak fungoval legální obchod s uměním? Existovala státní nákupní komise. Přišel před ni ředitel galerie s tím, že má fantastickou možnost koupit Toyen. Nákupčí řekla: Co je to Toyen? Vysvětlil tedy, že jde o vynikající malířku, kterou měli rádi francouzští básníci. Nákupčí: Co na tom obraze je? On: No taková kapka a perutě a z toho teče krev. Nákupčí: Fuj. Kolik to stojí? Pětadvacet tisíc? Taková drahota! V žádném případě nekupovat.“
Možná by tahle nákupčí dostala infarkt, kdyby se dožila roku 2010. Tehdy Martin Kodl vydražil obraz od Toyen s názvem Zbytek noci za třináct milionů dvě stě tisíc korun. A o tři roky později další – Sen – za třináct milionů šest set tisíc korun.
Martin Kodl už totiž může dělat to, co dělal jeho táta, naprosto legálně. Už na podzim 1989 založil aukční síň, uspořádal první aukci, tehdy ještě v socialistickém Československu. Pavel Kodl ho nabádal, aby
byl opatrný. Nevěřil, že by z toho nemohly být potíže. Počátkem devadesátých let byl těžce nemocný a neměl už sílu využít změny ve společnosti.
Martin vzpomíná: „Tehdy, už hodně nemocný, mi řekl, že svět teď bude takový rychlý, jednoduchý, že se lidé nebudou chtít zabývat ničím složitým. Martine, povídá mi, nakup Radimské. Nakup tak padesát Radimských. Takový měl instinkt. Jenže já ho poslechl jen částečně. Radimských jsem nekoupil padesát, ale jen pět. Na těch pěti jsem vydělal miliony.“
OBČAS ZAVOLÁ KODL
Tisíckrát se můžeme ptát, jak se stane, že najednou je v dražbách zájem o Václava Radimského. Jak je možné, že obrazy Jakuba Schikanedera, které ležely v zaprášených starožitnictvích a nikdo by si je nekoupil ani omylem, protože na nich byly samé smutné motivy, se nyní draží za miliony. Jak je možné, že lidé platí miliony za obrazy Františka Kupky, když na nich jsou jen zdánlivě úplně obyčejné barevné čáry. Je to svět, kterému laik nikdy neporozumí.
Martin Kodl se v něm pohybuje stejně bravurně jako kdysi jeho táta. Začátky však neměl jednoduché. Přijel třeba s kolegou k pánovi, který nabízel obraz Alfonse Muchy. Chtěl za něj padesát tisíc. Přemlouvali ho, ať jim ho dá do aukce, že za něj zkusí dostat víc. Ukázal jim z okna na dva staré wartburgy s tím, že potřebuje jen těch padesát tisíc na jejich opravu. Nakonec ho přemluvili a obraz šel do aukce. Přijeli na ni dva zájemci z Ameriky. Jeden z nich byl Ivan Lendl. Obraz se prodal za milion korun. Když to přišel Martin Kodl majiteli oznámit, začal na něj křičet, že si z něj nemá dělat legraci a má mu obraz okamžitě vrátit. Nevěřil, dokud neuviděl peníze.
A pak začala velká jízda. Padaly v ní aukční rekordy, obrazy, o které dřív stál málokdo, se draží za mnoho milionů. Galerie Kodl se stala ve světě umění pojmem.
„Je to neuvěřitelné, ale lidé nám stále nosí krásné věci. Já už byl skeptický, myslel jsem, že po dvaceti letech se už nic moc nového objevovat nemůže. Jenže ono se pořád objevuje,“říká Martin Kodl.
Změna je v tom, že většina lidí si už je vědoma, co doma má. Hodně se změnilo s rozšířením internetu. Každý si může aspoň přibližně udělat jasno, na kolik se cení autor, jehož dílo má, co maloval a podobně. Ale pořád se stává, že jsou majitelé překvapeni, když dílo dají do dražby. Jako při poslední aukci, kdy pán přinesl obraz od Antonína Slavíčka. Věděl, o co jde, obraz byl v rodině dlouho. Přesto zůstal v šoku: obraz se vydražil za osmnáct milionů.
V šoku byl po poslední dražbě pořádané Martinem Kodlem leckdo. Padlo dvacet autorských rekordů, byly prodány obrazy za celkem sto osmdesát milionů korun.
„Já tam kolikrát stojím a vidím tátu, který se snažil lidem vysvětlit, jakou má který obraz hodnotu, ale bylo to k ničemu. A je mi moc líto, že se dnešní doby nedočkal,“říká Martin Kodl.
V Janu Kačerovi má částečně to, co otcovou smrtí ztratil. „Pomáhá mi moc. Když už si nemůžu sáhnout na tátu, tak můžu aspoň na něj. Byl bych bez něj úplně v háji,“říká.
Jan: „Já bez něj taky. Víte, já už žiju život starého penzisty, který nemá žádné vzrušení. Přes den spím, čtu staré knihy nebo kolébám vnoučky. Ale občas zavolá Kodl a já se zase dostanu do sfér fantazie, stejně jako s jeho tátou.“
UŽ JSEM STARÝ KODL
Občas se v něčem neshodují. Jan je sběratel z takzvané staré školy, a tak obrovské sumy, které jsou nyní lidé ochotni za některá díla dát, nechápe: „Je v tom určitá dávka snobismu. Pocit jsem bohatý, tak si koupím obraz.“
Martin: „Ale to je dobře. Znovu žijeme v bohaté zemi, v níž jsou bohatí lidé, kteří chtějí investovat do umění. Vrátilo se to, co bývalo běžné. Vždyť v českých rodinách kdysi byly neuvěřitelně nádherné obrazy a bylo běžné, že se předávaly z generace na generaci. Mnozí už pochopili, že je fajn mít dobré auto a jet na dobrou dovolenou, ale že investovat do kvalitního umění je mnohem víc. Pro mě je to satisfakce.“
Jan: „Ty jsi vlastně ty obrazy znovu stvořil. Stvořil jsi jejich cenu. Ukázal jsi lidem, že se s uměním dá poctivě obchodovat, a oni pochopili, že je nechceš okrást.“
Za Martinem Kodlem chodí lidé a říkají, že jim babička kdysi řekla, že jestli ten obraz budou chtít někdy prodat, ať jdou za Kodlem. Jsou však trochu zmatení, kterého Kodla vlastně myslela. Martin ví, že myslela tátu. Stejně jako se ještě dřív vědělo, že obrazy kupoval a miloval i jeho děda, architekt Jiří Kodl. Stejně jako byl významným sběratelem umění a mecenášem i jeho praděda, stavitel Jan Kodl v devatenáctém století.
Martin má tři děti. Všechny se o výtvarné umění zajímají. Ovšem především o to moderní. A tak ve firmě právě vzniká oddělení, které se mu bude věnovat. „Tuhle za mnou přišel jeden sběratel, že má dobrou zprávu pro starého Kodla i pro mladého Kodla. Dobrá pro starého je, že chce u něj prodat celou svou sbírku umění, a dobrá pro mladého je, že začne nakupovat současné autory. A mně došlo, že tím mladým nemyslí mě, ale mého syna. Že já už jsem starý Kodl. Nesu to teda dost těžce.“
Jan: „No vidíš, a já tě pamatuju jako trochu nezdárné dítě, na které si táta stěžoval, že místo o umění se zajímá o to, jak sehnat koženou bundu.“