Kohout: Hlavou státu ať je žena
„Miloš Zeman by posloužil této společnosti nejvíc, kdyby předal Hrad jinému názoru,“říká spisovatel, který zažil stěžejní události našich moderních dějin.
e mu osmdesát osm let, svojí kondicí a pamětí vás ale překvapí. „Není pro mě problém si to všechno vybavit. Stačí, když se podívám tady na tu řadu knih, a vždycky se mi vrátí doba, kdy jsem kterou zrovna psal,“ukazuje spisovatel Pavel Kohout na 23 bílých svazků ve svojí pracovně. V rozhovoru pro MF DNES popisuje muž, který si prožil přerod od zapáleného komunistického básníka po disidenta, jak prožíval klíčové události českých dějin dvacátého a začátku jedenadvacátého století.
Letos je to čtyřicet let od Charty 77, byla to příležitost k oslavě?
Spíš příležitost, aby se uložila k historickému spánku. Její poslední hodina odbila v roce 1992, kdy se sbor mluvčích rozhodl, že svou dějinnou úlohu splnila. Charta je tak složitá a citlivá událost, že by měla být zkoumána už jen historiky, aby jí porozuměly další generace, ale signatáři už by k ní neměli nic podotýkat, jelikož někteří začínají její historii přebásňovat. A fond i ceny Charty jsou už jen akce soukromníků, které s ní mají společný jen název.
Budu se vás tedy ptát na jiné zásadní události, které se táhly vaším životem. Když začínala druhá světová válka, bylo vám jedenáct let. Jak jste tehdejší dění vnímal?
Intenzivně. Bydleli jsme v Praze-Bubenči, kde už tehdy sídlilo ministerstvo obrany. Chodil jsem jako desetiletý s otcem na třísettisícové demonstrace, kde marně znělo heslo zoufalých občanů – Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! Ten strašlivý propad českých zemí do německého protektorátu jsem zažil v nejdramatičtější fázi. Prožil jsem okupaci s heydrichiádou jako puberťák, kterému se už všechno navždy vrývá do paměti.
Jak se vám jako desetiletému vryla do paměti mnichovská dohoda?
Jak to napsal Halas: „Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce jej rozhoupaly? Francie sladká, hrdý Albion, a my jsme je milovali.“Světová krize a Mnichov se pro československý poválečný dorost staly důvodem, proč nahradit kapitalismus a západní demokracie jiným systémem a spojencem. A bylo snadné euforicky slavit Rudou armádu, která z naší optiky nesla hlavní tíhu války a osvobodila bojem většinu našeho území. Že se tím otevřela brána novému despotismu, nám začalo docházet už za pár let.
Únor 1948 byl tedy pro vás vítězný?
Samozřejmě. I když byl jsem tehdy vyslán svazem mládeže do jižní Evropy, abych tam navazoval kontakty s mládežnickými organizacemi, takže jsem události nezažil, ale jejich následky poznamenaly celý můj život. Ještě předloni jsem napsal zatím poslední hru Vítězný únor, kterou hraje někdejší Divadlo Vítězného února v Hradci Králové. Prochází jí postava básníka, jenž během těch dnů skládá ódu na „rodnou stranu“.
Když jste byl v tom omámení, jak se vám líbily budovatelské filmy tehdejší doby jako Pětistovka nebo DS-70 nevyjíždí?
První vlna biografů byly Křižník Potěmkin od Ejzenštejna, Gorkého Moje univerzity a podobně skvělé filmy. Ale ta oslavná tvorba mi byla blízká, vždyť jsem ji psal taky. Dlouhou dobu byla většina mých generačních druhů – tehdy soudruhů – sloučena ve svazáckých souborech a organizacích, které nám dávaly pocit absolutního osvobození od minulosti. Utvrzovali jsme se ve víře shodným myšlením. Až když jsem byl v roce 1951 odveden do armády, ocitl jsem se mezi mnoha vrstevníky, kteří byli „přejeti dobou“.
V tu dobu jste procitl?
V roce 1954 měla v Ústředním divadle čs. armády (dnešní vinohradské) premiéru má kritická hra o vojsku Zářijové noci. Protože armáda byla tehdy posvátná, byl z toho nejdřív divácký hit, pak obrovský průšvih, když mi z rozkazu ministra obrany Čepičky poprvé vzali stranický průkaz, a pak zase obrovský úspěch, protože mezitím Nikita Chruščov označil Stalina za zločince, na což doplatil generál Čepička, a mně legitimaci vrátili. A tím série konfliktů jen začala…
Měnová reforma v roce 1953, která hodně lidem změnila názor, vás neovlivnila?
Byli jsme nezámožná rodina, takže mně žádná reforma nic znehodnotit nemohla. Pracující se podařilo uchlácholit dalšími sliby a hrozbou, že nám hrozí německá odplata za odsun. Zato Chruščovovo odhalení v únoru 1956 donutilo statisíce komunistů uvědomit si, že sloužili z dobré vůle špatné věci. Všichni se pak rozhodovali mezi třemi možnostmi: vzít si život, což mnozí i udělali, nebo se s tím smířit a pokračovat v kariéře, anebo intenzivně přemýšlet, jak tu spoluvinu odčinit. A že posledních bylo ve straně nejvíc a začali obsazovat stranické organizace odspodu až na vrchol, mohlo dojít k pokusu o reformu v roce 1968. Z dnešního pohledu byla nemožná, ale tehdy pozvedla mnoho srdcí a režim se jí i po její porážce už nikdy nepřestal bát. Typicky české je, že pražské jaro i Charta jsou ve světě ceněny mnohem víc než doma.
Jak jste si představoval ten socialismus s lidskou tváří, který se tehdy komunisté pokusili nastolit?
Asi jako skandinávský model. Volné hospodářství, demokracii, ale současně silný sociální aspekt, aby se už nemohlo stát to, co za první republiky, že se velká část obyvatel propadne pod hranici bídy.
Alexandra Dubčeka dnes historici často popisují jako slabocha. Jak jste ho tehdy vnímal vy?
Jako člověka, který do života Čechů a Slováků vnesl, co v něm dvacet let chybělo – slušnost. Celé pražské jaro se odvíjelo od ní. Vrcholná šedesátá léta představují dodnes nepřekonanou dobu fantazie, tvorby. Ale když se pak čelní představitelé dostali do moskevského zajetí, jako by se v nich cosi zlomilo. A přestože za nimi stálo takřka patnáct milionů lidí v ulicích, podepsali ten příšerný protokol, v němž odsouhlasili okupaci země, Dubček spolupodepsal také pendrekový zákon, jímž učinil občany lovnou zvěří policajtů i vojáků, a ještě se pak nechal ostudně jmenovat velvyslancem v Turecku. Vykoledoval si přezdívku Švanda dudák a ztratil jakoukoli důvěru.
Během sametové revoluce byly přitom úvahy o tom, že by se mohl stát prezidentem.
To, že se stal prezidentem Havel a ne Dubček, je v pořádku. Když jsme Dubčeka v roce 1977 včas informovali o Chartě a počítali s jeho podpisem, vzkázal, že musí strategicky čekat na správnou příležitost. Počítal s tím, že ho Kreml jednou zavolá, až bude v nouzi, a dočkal se i Gorbačova, ale to už se úplně připravil o možnost stát se hlavou obrozené společnosti.
Timothy Garton Ash napsal, že co Polsku trvalo deset let, Maďarsku deset měsíců a východnímu Německu deset týdnů, u nás bude za deset dnů. Kdy jste vy osobně cítil, že se to u nás začíná lámat?
To musel pan Ash myslet ironicky. Povstat deset dnů před koncem totality byla spíš ostuda, a to už ležel režim dlouho na zádech a čekal na k. o. Kdyby v té době Státní bezpečnost ještě mučila nebo zabíjela, tak bych to chápal. Ale už v sedmdesátých letech mohl každý cítit, jak po helsinské dohodě režim kolabuje a lze se od něj dočkat maximálně pár let kriminálu, s čímž musí angažovaný občan počítat i v demokracii, ne? Že jsme byli úplně poslední, bylo způsobeno několikerým nalomením páteře české společnosti v letech 1938, 1948, 1968 a 1977 „Antichartou“. Takže se tu čekalo, až bude na beton jasné, že už se nemůže nic stát. Po nás zůstali jen ti chudáci Rumuni.
Kteří pak diktátora Ceaušeska demonstrativně postavili ke zdi a zastřelili.
Museli, protože by na ně všechno řekl. Zatímco my jsme to vyřešili českým způsobem: nikoho tady ke zdi nepostavili a oni za to už nic neřekli.
Pak přišlo hvězdné období Václava Klause a transformace. Cítil jste taky ten optimismus, když začínala kuponová privatizace a v novinách jsme si četli o tom, kdy dohoníme Německo?
Držel jsem Václavu Klausovi palce až do chvíle, kdy jeho způsob privatizace začal opět lámat společnost a kazit její znovunabývanou morálku. Jsem už životem příliš poučen, než abych sdílel jak přehnaný optimismus, tak přehnaný pesimismus. Nás Čechy mám za klasickou evropskou společnost východního ražení, která si prožila své a snaží se s tím nějak vypořádat. Snad v tom zas nebudeme nejhorší.
Teď jsme se dostali do období, kdy tradiční střídání levice a pravice střídají projekty beroucí si z obou směrů, co se jim hodí. Silné je hnutí ANO. Jakou má budoucnost?
Netuším. Jen si s úlevou myslím, že teď nám do té hodně zpustošené společnosti dorůstá generace, která má zcela jiný pohled na svět. Měřím to dětmi svých dětí. Lukáš a Petr sloužili ve švýcarské armádě, Mikuláš v rakouské a Vincenc studuje práva v Čechách, ale současně v Německu a Portugalsku – a přitom by byl nejraději klaun. Všichni jsou, každý na svůj způsob, bytostní Evropané a já mám strach, aby jim tu Evropu zase nerozkutali různí warlordi válečnými zákopy.
V poslední prezidentské volbě jste podporoval Miloše Zemana, budete rád, když svůj úřad obhájí?
Miloše Zemana jsem veřejně nepodporoval, ale s přesvědčením volil. Jak si vážím Karla Schwarzenberga, kterého mám rád a znám mnohem déle, tak jsem usoudil, že by to z důvodů zdravotních i osobních nepřestál, což brzy potvrdil rezignací na post předsedy TOP 09. Nově si myslím, že Miloš Zeman by posloužil této společnosti nejvíc, kdyby předal Hrad jinému názoru. Je pro mne převážně dobrý a silný politik, ale nepochopitelně rozděluje společnost. Je vždycky špatné, když inteligent zavrhuje inteligenci, protože národ je silný pouze s ní. To začal Klaus a chybí už jen, aby název „pražská kavárna“nahradili opět „ztroskotanci a samozvanci“… Pokud by se demokratická většina v této společnosti shodla na někom, kdo není jen sázkař, textař a fešák, nebo mladý muž sice sympatický, ale bez minulosti, nýbrž člověk s nejlepšími vlastnostmi svých předchůdců a navíc i něžnějším pohlavím, bylo by to ideální.