Trump: Hrozí vážný střet se Severní Koreou
Když muž, který vybubnoval velký plán pro prvních sto dnů, řekne, že těch sto dnů nic neznamená, přiznává mezi řádky, že se mu nepovedly.
Americký prezident Donald Trump připustil, že sílící diplomatický tlak na komunistickou Severní Koreu, aby se vzdala svých jaderných ambicí, nebude stačit. „Existuje možnost, že dojde k velmi, velmi vážnému konfliktu. Rozhodně,“řekl Trump agentuře Reuters.
Severní Korea provedla již pět jaderných testů a nesčetně raketových zkoušek; ta poslední se uskutečnila tento měsíc. USA na to nedávno zareagovaly vysláním válečných lodí do oblasti. Pchjongjang také opakovaně hrozí zničením Spojených států. Reálnější je však hrozba sousedním zemím. Americký ministr zahraničí USA Rex Tillerson včera jmenovitě zmínil Soul a Tokio, metropole Jižní Koreje a Japonska, a vyzval světové společenství, aby zabránilo katastrofě. K projednání severokorejské hrozby se včera sešla Rada bezpečnosti OSN.
Spojené státy tlačí především na Čínu, aby coby hlavní partner přitvrdila vůči režimu Kim Čong-una. „Diplomatická a finanční opatření musí být podpořena odhodláním čelit severokorejské agresi i vojenskou cestou,“pokud to bude nutné,“vyzval Tillerson. (zah)
Donald Trump v předvečer svých sta dnů u moci prohlásil, že Americe hrozí „velmi, velmi vážný konflikt“s KLDR, a ve skrytu duše byl za to asi moc rád.
Svět, který ostentativně odkládal na zadní plotýnku, mu teď dal šanci naleštit si svůj vlastní matný obraz. Jinak to asi není, co čekal. Jestliže prezident, který tak vybubnoval plán pro prvních sto dnů vlády, teď náhle prohlásí, že těch sto dnů nic neznamená, přiznává mezi řádky, že se mu moc nepovedly. Má pravdu. V obojím.
Sto dnů je jen zahřívací kolo. Druhá věc je, že sto dnů, jakkoli je to jen uměle vytvořená zábava médií hledajících titulkové události, naznačí, jak se závodník chová na trati.
Ukázalo se, že na ni vjel dost nepřipraven a spoléhal na svou šťastnou hvězdu. A tak pořád hledá a mění politiku i lidi za pochodu.
„Myslel jsem, že to bude lehčí,“řekl včera Trump – a vlastně to ani nemusel zmiňovat, protože to viděl i slepý.
Jeho prezidentství připomínalo místy chaos, po sebevědomé inauguraci to brzy vypadalo, že se mu věci drolí pod rukama.
Když chtěl odpálit nálož pod Obamacare, zradili ho i vlastní republikáni. Pokus zastavit migraci z Blízkého východu byl amatérsky nedotažený. Jeho poradce pro národní bezpečnost se poroučel tak rychle, že tím trhnul rekord. Ze Sýrie jako státu, „s nímž se musíme naučit žít“, udělal Trump během pár dnů cíl raket, z Číny naopak náhle odloupl nálepku měnového manipulátora a dodal: „Vidím teď, že ten problém je složitější.“Tahle věta sedí i pro jeho prvních sto dnů.
Jako by byl zvyklý ze své celoživotní role magnáta, že co chce, se také automaticky stane. Ale teď narazil na Washington, tedy systém, a média, což je zeď nesrovnatelně gigantičtější než ta, kterou slíbil obehnat hranici podél Rio Grande.
Sedmdesátiletý Trump si na ni naběhl s jinošskou lehkovážností.
Je však třeba říct, že existují dva prezidenti. Jeden skutečný, a ten
druhý, mediální. Druhý Trump, jak ho líčí americká mainstreamová média, je mnohem horší než ten první. Žádnému prezidentovi nešel tisk a půlka Ameriky tak otevřeně a zaujatě po krku jako Trumpovi.
Odrazem velké americké hysterie se stalo oprášení Orwellovy knihy 1984 o životě v totalitě, jejíž prodej ihned po inauguraci raketově stoupal. Trump se však nestal ani Mussolinim, ani Putinovou loutkou, jak o něm s jistotou tvrdili v atmosféře, která by stále šla popsat jako studená občanská válka.
Pravda je, že Trump si za ni zčásti může sám, protože s gustem vyhledává střety a kontroverze. Jen málo se poučil z ohlasů na první projev v Kongresu, kde zněl zcela státnicky a po němž Americe včetně médií tekla chvála z úst i novinových řádek. Byla to lekce, že stačí hodně málo, protože Američané sice na své prezidenty rádi nadávají, ale současně je chtějí i trochu milovat.
Momentálně se nicméně zdá, že Donald Trump už má nejhorší prezidentskou pubertu za sebou. Je o něm známo, že se učí rychle.
Měl by. Po sto dnech je nejneoblíbenějším prezidentským začátečníkem všech dob, i když zdánlivě mu to může být jedno: 96 procent těch, kdo ho volili, by ho volilo i teď. Svou půdu si drží. Ale je to nejistá pozice, protože prezident nevypadá jako silný muž v útoku. Víc to připomíná zkracování fronty a hájení pozic. To je příliš brzy, protože uplynulo jen sto dnů a dalších 1 361 jich pořád zbývá.