Mengele jen ukázal doleva a doprava
Česká Židovka Judith Rosenzweigová čtyřicet let mlčela o tom, co prožila v Osvětimi a při pochodu smrti. „Po válce mi to lidé nevěřili,“říká.
Judith Rosenzweigová přežila Terezín, Osvětim i Bergen-Belsen a od vzniku Státu Izrael žije v Haifě. „Nechtěla jsem zůstat v zemi, kde mě nechtěli,“říká rázně o poválečném Československu sedmaosmdesátiletá Židovka.
Narodila jste se v roce 1930 v Brně. Jak se Češi chovali k Židům předtím, než přišli Němci?
Děti jsou děti, nedělaly rozdíly. Chodila jsem však do křesťanské školy, kde učil jeden kněz. Když bylo špatné počasí, nechával mě ve třídě. Jednou říká: „Židé před Pesachem zabijí křesťanského kojence, aby měli krev na macesy.“Vstala jsem, bylo mi sedm osm, a řekla, že to tak nemůže být, protože kdyby se macesy dělaly s krví, byly by růžové. Ale ony jsou bílé. Příště mě vyhodil.
Co všechno se za okupace změnilo?
Nesmělo se jezdit tramvají, chodit do divadla nebo bruslit. Jako malá jsem byla v Sokole. Kvůli Němcům mě vyhodili. Byla jsem také zapsaná do židovského gymnázia, které zavřeli. Ta budova tam stojí dodnes, prázdná. V jedenačtyřicátém roce začali posílat lidi do Terezína.
To vám bylo jedenáct. Jak o tom s vámi mluvili rodiče?
Řekli, že je Terezín ghetto. A když jsme v březnu 42 dostali pozvánku, řekla jsem jim, že to snad bude lepší. Že tam budeme všichni mezi svými. Neměla jsem strach.
Čím byli vaši rodiče?
(usměje se) Tatínek se narodil v roce 1889 v Jemnici. Ve Vídni studoval perské koberce, ale nikdy to nedělal. Vymyslel totiž stavební bloky s dírami uvnitř, které se dodnes používají. Už ve třicátých letech jsme díky tomu měli vlastní auto.
A maminka?
Byla doma. Měli jsme ovocný sad, takže měla vždy co dělat. Před válkou jsme jedli hodně ovoce a maminka vždy dbala na to, aby byla každý den k obědu nejen vařená zelenina, ale i čerstvá. Měli jsme dobrý základ.
Jak to pak vypadalo v Terezíně?
Tehdy tam ještě žili původní obyvatelé, takže nás strčili do kasáren a nesměli jsme ven. Tatínka a bratra od nás oddělili. Brzo začal hlad a nemoci. I já jsem onemocněla, ale lékaři nevěděli, co mi je. Až jsem zežloutla.
Zbývající obyvatele nakonec odstěhovali. Pak už jste mohli ven?
Ano. Tatínek tehdy navrhl, že otevře zeleninovou zahradu, aby měla mládež kde pracovat. Od čtrnácti let se totiž muselo pracovat. Vzal tam i maminku a z malého domku na nářadí jí udělal byt, aby mohli být spolu. Někdy tam pro nás vařila.
Co vám vařila?
Všechno, co tatínek vypěstoval a nemusel odevzdat Němcům. Vařila z odpadků. Například ze svrchních listů zelí nebo kedlubny. Vzpomínám si, že Němci dostali první místo v nějaké soutěži o nejkrásnější kedlubnu. Za tu tatínkovu. A když nebylo nic jiného, dělala nám špenát z kopřiv. Snad proto jsme všichni tři zůstali naživu, měli jsme víc vitaminů a síly než ostatní.
Poté vás přesunuli do dívčího domova, kde vás v jednom pokoji bývalo až třicet. Byl tam někdy prostor pro humor?
Mezi dětmi bylo pořád veselo. Vládla tam krásná atmosféra. Když jsem po válce slyšela o jiných ghettech, zjistila jsem, že Terezín byl velmi kulturní. Byla tam hudba i divadlo. V knize Děvčata z pokoje číslo 28 pak každý napsal, co si pamatoval o dívkách, které se nevrátily. Bylo to těžké. V Osvětimi jsme toho tolik zapomněli.
Co si z Osvětimi pamatujete?
V říjnu 1944 pravděpodobně už Němci cítili, že se blíží konec války. Chtěli s námi skončit co nejdřív. V jednom transportu posílali i dva tisíce lidí. My jsme nevěděli kam. Dostali jsme povolání vzít všechny své věci a jít na nádraží. Tam nás nacpali do vagonů pro dobytek. Dveře zavřeli zvenku. Věděli jsme, že na lepší místo asi nejedeme. Němci nám řekli, že jedeme do jiného ghetta.
Co se dělo pak?
Na místě nás zase hned rozdělili, muži zvlášť, ženy zvlášť. To bylo naposledy, co jsem viděla tatínka. Na začátku těch řad seděl nějaký muž. Dnes vím, že to byl doktor Mengele. Jen máchal rukou doprava a doleva. Jedna strana byla na práci a druhá na smrt. Mě, sestru i maminku poslal na práci. Musely jsme se vysvléct. Šaty i šperky nám sebrali, už to nebyly naše věci. Pak nás oholili. Nejen vlasy, i chlupy v podpaží. Pak jsme se museli osprchovat studenou vodou. Nakonec nám dali nějaké šaty a každý dostal kousíček chleba. To jsem ještě nevěděla, co je to Osvětim.
V jakém smyslu?
Chtěla jsem si upravit šaty, tak jsem si chleba položila vedle sebe. Než jsem se otočila, byl pryč. Příští den zase přišel Mengele. To už maminku poslal do plynu. Ale nedala se, a protože mluvila velmi dobře německy, říkala: „Vy se mýlíte, já umím pracovat.“To dělala tak dlouho, až ji vrátili zpět.
Jak na vás tehdy Josef Mengele působil?
Mengele? Myslím, že jsem se na něj ani nedívala. Normální mužskej. Bylo mi dvanáct, a když má člověk hlad, vůbec mu to nemyslí.
Jak dlouho jste byla v Osvětimi?
Možná týden, možná dva. Pak jsme v jedné vesnici hloubili lopatou hluboké díry – pasti, do kterých měly padat tanky nepřítele. Když už byla zem příliš tvrdá, zavedli nás do lesa, kde jsme museli tahat celé stromy a ty pasti jimi přikrýt. Odtud jsme šli do Gross-Rosenu.
Jak se k vám tehdy chovali vojáci?
Každý měl pušku, a když jsi udělala krok doprava nebo doleva, skončila jsi. Ženy, které už neměly sílu a sedly si na zem, zastřelili. To dodnes nechápu. Vlastně to byli lidi. A věděli, co se děje.
Pomohl vám někdo z Čechů?
Ne! Jen Židé si pomáhali mezi sebou. Jedinkrát nějaká žena otevřela dveře a hodila nám kousek chleba. Já jsem ho chytila.
Konec války jste strávila v Bergen-Belsenu.
Podle mě se o něm dnes moc nemluví. Lidé nevědí, jak hrozné to tam bylo. Nebyly tam plynové komory, ale spousta lidí zemřela hlady. Po válce jsem viděla nákladní auta s tolika mrtvými, že z nich trčely ruce i hlavy.
Co jste si pomyslela, když válka skončila?
Že pojedeme domů. Doufala jsem, že tatínek i bratr zůstali naživu. Ale vlastně jsem nemyslela na nic. Když je člověk tak vysílený, myslí na příští hodinu a na to, jestli dožije. Nedělá si plány. Maminka týden po válce zemřela a sestra onemocněla. Byla příšerně hubená a měla opuchlé břicho. Když jsme dorazily domů, nějaké sousedky se mě zeptaly: „Kdy bude tvá sestra rodit?“Já myslela, že je oběsím. V Československu už jsem se necítila vítána. Chtěla jsem mezi Židy.
Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, co všechno jste tehdy vydrželi. Občas mám pocit, že má generace už je mnohem slabší a nezvládla by to.
To je fakt. Ale nikdo neví, jakou sílu má, dokud nemusí o něco bojovat. Když je mu dobře, nepoužívá ji.
Jak jste se dostala do tehdy vznikajícího Izraele? Peníze jste asi neměla.
Já jsem neměla nic! Náš dům byl prázdný, vodovod nefungoval. Ale nejdůležitější pro mě bylo, jestli se tatínek vrátí. Čekala jsem na něj, ale nepřišel. Tehdy jsem dost plakala. Dokončila jsem devátou třídu a odešla.
Sama?
Ano. Pomohla mi jedna organizace z Palestiny. Do Izraele jsem však přišla až v květnu 1948, protože jsem ještě skoro dva roky čekala, až dostanu lístek na loď. Mezitím přišli komunisté a hrozili, že zavřou hranice. Lidé z té organizace mě proto v Aši převedli do Německa a pak do Marseille.
Četla jsem, že vám v Izraeli nevěřila ani vlastní teta, když jste hned po válce popisovala koncentráky.
Je to tak. Lidé říkali: „Proč jste nepřišli?“Jako kdybychom mohli utéct, když jsme proti sobě měli pušky. Teta mi řekla jen: „Ty taky přeháníš?“. A to jsem teprve začala vyprávět. Tak jsem přestala a čtyřicet let o tom vůbec nemluvila. Ani s dětmi, ani s manželem. Ten to totiž všechno znal. Pocházel z Polska a měl svůj příběh.
Jak se dá o něčem takovém mlčet?
Ale dá se to. Znovu jsem začala, až když jsem se dozvěděla, že jsou na světě lidé, kteří popírají holokaust a říkají, že vykládáme pohádky.
Jste věřící?
Na to nemám odpověď. Nemůžu si vysvětlit, kde byl Bůh, když poslali miliony lidí do plynu. I děti! Ty přece nic neudělaly, žádné hříchy ještě neměly. Je mi těžko.
Co si myslíte o současné vlně uprchlíků?
Mám strach. Muslimové chtějí totéž co nacisté. Ovládnout svět. Nejsou všichni zlí, jen žijí úplně jinak než my a neznají nás. A jsou věci, které mě na nich štvou. Proč musí jejich ženy chodit zabalené, že jim jsou vidět jen oči? Proč chodí za mužem a tahají těžké tašky, když muž jde před nimi jako pán? Lidé podle mě dodnes víc podporují muslimy než Židy.
Proč si to myslíte?
Muslimy pustili do svých zemí. V devětatřicátém už Židé viděli, co se blíží, a chtěli se odstěhovat. Jenže potřebovali víza. Víte, která zem jim je dala?
Nevím. Spojené státy?
Žádná! Jen když měli hodně peněz a zaplatili si to. Švýcarsko je vedle Němců a viděli, co se tam děje. Nepustili je dovnitř.
Přišla jste na to, proč se to stalo Židům?
Protože je lidé nenávidí. Když pracoval židovský a křesťanský otec na jednom místě, v pátek oba dostali plat. Co udělal Žid a co křesťan? Žid přišel domů, dal manželce většinu platu a něco málo si nechal. Co udělal křesťan? Šel do hospody. Kdo pak měl na to, aby si něco koupil? Židé.