Dítě musí do ústavu, nemá počítač a přátele
Místo aby úřady pomohly náhradním rodičům s výchovou dítěte, odebraly jim je a poslaly do ústavu. Postup kritizuje i ombudsmanka.
Odmalička vyrůstal Vladimír u pěstounů. První dvě rodiny chlapce vrátily jako nezvladatelného do dětského domova. Poslední pěstouni – manželé Milan a Věra Jírovi – se nevzdávali. S výchovou sice měli problémy, ale chlapec pro ně byl vším. Po šesti letech – v prosinci 2011 – však soud poslal tehdy třináctiletého Vladimíra do ústavu.
„Rodině se nedaří přejít na výchovu odpovídající věku, přetrvává hyperprotektivní přístup s maximální kontrolou. Nezletilý nemá klíče od bytu, nenavštěvuje kroužky, nemá přístup k počítači ani digitálním hrám, netráví čas s vrstevníky,“napsala liberecká soudkyně Helena Špráchalová do rozsudku.
Manželé Jírovi, invalidní důchodci, kteří nemohli mít děti, a vzali si proto do péče Vladimíra, dosud bojují, aby jim úřady chlapce vrátily. Marně. Třebaže v době, kdy vládní politici tlačí na to, aby dětské domovy a ústavy nahradila právě pěstounská péče. Náhradní rodiče totiž nezvládli výchovu tak, jak si ji úřady představují. „Neměl počítač, to je pravda. Ale zase jsme jej brali na spousty výletů do přírody. I s jinými pěstounskými rodinami,“listuje jedním z mnoha alb plných fotografií Věra Jírová.
Odebrání dítěte inicioval odbor sociální péče ve Frýdlantu. „Nezletilý v pěstounské péči učinil dílčí pokroky, avšak jeho výchova i další osud se jeví jako problémové, pokud zůstane v péči Jírových, kteří sami přiznávají svoji bezradnost, náročnost péče,“zapsali úředníci do návrhu na roztržení rodiny. Vladimír pěstounům říkal mami a tati, a když putoval do ústavu, nakreslil fixem třístránkový komiks. „Mami, tati! Já tam nechci,“napsal do první bubliny k obrázku auta, které jede po silnici k dětskému domovu. „Mami, já chci odsud,“napsal do druhé, kde postavička vchází do dětského domova. „Ňák tě odsud dostanu,“odpovídá matka. „Jak dlouho tady budu?“končí komiks...
V dětském domově je od té doby už šest let.
Postup úřadů kritizuje i ombudsmanka Anna Šabatová. Místo aby rodině pomohly a ptaly se na názor chlapce, rovnou ho odebraly.
Třebaže v rodině nedocházelo k žádnému týrání, sexuálnímu zneužívání ani jiným nebezpečným prohřeškům, podle úřadů jsou právě pěstouni pro něj největší hrozbou. Chtěli by jej mít jen pro sebe a úzkostlivě hlídat. Právě proto jim soud po dvou letech zakázal i jakýkoliv styk s chlapcem.
Návrh tehdy podala Ilona Hellerová, ředitelka Dětského domova v České Lípě, kde chlapec skončil. Dnes říká, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které chlapci jednoznačně prospělo. „Dneska je to normální zdravý kluk, který se zajímá o holky, učí se instalatérem a v tom, že by rodina nezvládla péči, to není. Chlapce měli jako hračku, zákaz styku nikdy nedodržovali,“popisuje Hellerová.
Naopak rodiny se zastává ombudsmanka Anna Šabatová nebo neziskové organizace, na které se Jírovi obrátili. Například Šabatové vadí, že úředníci, místo aby s rodinou pracovali, pomohli jí a ptali se na názor chlapce, rovnou hocha odebrali. Přitom už při přípravě pěstounů na dítě poukazovala Poradna pro rodinu v Liberci na jejich osobnostní rysy, rodičovskou nezkušenost i nerealistická očekávání, a úřady o to víc měly s rodinou pracovat.
„Byl to ukázkový příklad, jak se nemá brát dítě od rodiny,“říká ředitelka Nadačního fondu Klíček Markéta Královcová. Právě Klíček rodině ve sporu roky pomáhal.
Starosta Frýdlantu, kde dříve pěstouni i s chlapcem žili, se svých úředníků i po letech zastává. Sám je původní profesí učitel. Po odebrání hocha z rodiny svolal případovou konferenci. „Nic závadového na práci sociálního odboru jsme neshledali. Za úředníky dávám ruku do ohně, nicméně od té doby věci řešíme ještě s větší důsledností,“uvedl starosta Dan Ramzer.