„On nikam nepůjde“
Pěstouni podle úřadů nezvládali péči o dítě. Pečovali o ně až příliš
Manželé Jírovi žijí v České Lípě v jednom malém pokoji na ubytovně. O záchod a koupelnu se dělí se sousedkou, kuchyň mají společnou s dalšími lidmi. Před lety přitom měli vlastní byt, ale vzdali se ho a celý svůj život obětovali jedinému cíli: být co nejblíž dítěti, které měli v pěstounské péči, ale úřady jim ho po šesti letech odebraly.
Teď jsou si stále vzdáleni, a přitom na dosah. Ubytovna je totiž součástí školy, do které Vláďa chodí a kde se učí instalatérem. Téměř denně ho tak vidí. Zdálky.
„Vláďovi těch více jak pět roků života těžko někdo vrátí a nechci, aby se to stalo dalším dětem,“říká Milan Jíra. Je jasné, že cítí obrovskou křivdu. Vlastní děti mít dvojice nemohla, a proto se rozhodli vzít si dítě z dětského domova do pěstounské péče. Jírovi absolvovali psychotesty, navštěvovali sdružení pěstounů. V roce 2003 dostali vytoužený dopis, že mohou dostat dítě, a hned na jaře 2004 se ujali tehdy šestiletého Vladimíra. „Vzali jsme si ho na Velikonoce,“vzpomíná Milanova manželka Věra.
Vladimír žil do té doby v dětském domově, Jírovi byli jeho třetí rodinou. Dvě předchozí pěstounské ho vrátily zpět, protože si s ním nevěděly rady. „Byl zanedbaný, téměř nemluvil, nevěděl, čí je, kde žije. My jsme se rozhodli, že to zkusíme,“vypráví Věra Jírová.
Manželé s ním jezdili na tábory, víkendové pobyty s dalšími pěstounskými dětmi. Jírovi jsou invalidní důchodci a s Vladimírem mohli trávit celé dny. A přesně to dělali.
Chlapec byl pro ně vším. Než nastoupil do školy, měl roční odklad. Pěstounům se to ale zdálo málo a žádali o další rok. Podle nich byl na školu nezralý. „Místo kreslení dělal jen takové čáry, ale úřednice řekla, že už má věk na školu, a moji žádost odmítla,“doplňuje Milan.
Přes počáteční nezdary ve škole dělal Vladimír velké pokroky – měl individuální výukový plán a třídní učitelku, která se mu věnovala. „Třetí třídu končil se dvěma trojkami,“vypráví Jírová a z tónu v jejím hlase je patrné, že i po letech je na chlapce hrdá.
Jenže učitelka odešla ze školy, třídy se sloučily a nová kantorka si netroufla učit Vladimíra spolu s dalšími 30 dětmi. V té době bylo Vladimírovi diagnostikováno postižení ADHD, porucha pozornosti, hyperaktivita. Přesto chlapec dokázal dokončit bez větších potíží první stupeň.
Problém nastal v šesté třídě. Chlapec se začal zhoršovat ve škole, učitelé si stěžovali, že nenosí úkoly. Ve škole býval vzteklý. Pěstouni s ním začali chodit na terapie, k psychologům a v listopadu 2011 jej odvezli na vyšetření do nemocnice v pražském Motole. Závěr psychologů: chlapec je opožděný i díky úzkostlivé výchově rodiny. Soud si pak nechal zpracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie.
Chlapec se závislostí na rodičích
„Vzájemné vztahy nezletilého a pěstounů jsou obapolně kladné a extrémně těsné. Chlapec je na rodičích závislý a v jejich přítomnosti se stylizuje do role podstatně mladšího dítěte. Pěstouni chlapci poskytují jen velmi malý prostor pro pozvolné osamostatňování, nezletilý se stal jediným zdrojem jejich seberealizace,“napsala znalkyně Věra Picková.
Soud jim chlapce v prosinci 2011 odebral a umístil do ústavu v Liberci.
„Doposud pěstouni péči s vypětím všech sil zvládali, nyní nastaly u nezletilého psychické problémy, se kterými si nevěděli rady, a poměrně dlouho trvalo, než vyhověli radě odborníka. Dítě není v jejich péči ohroženo na životě, ale hrozí, že do budoucna se mohou prohlubovat psychické problémy nezletilého,“zdůvodnila v rozsudku.
„Na jedné straně je zde obava úřadů, zda zvládáme péči. Na druhé straně je zde nepochybná emoční újma nezletilého,“napsali v odvolání pěstouni krajskému soudu. Ten ale původní rozsudek potvrdil. Po dvou letech, v březnu 2013, pak přišla další rána. Soud zakázal pěstounům jakýkoliv styk s chlapcem – podle dětského domova se s ním snažili manipulovat, říkali, s kým se má kamarádit a podobně. V tu dobu se u chlapce začaly projevovat znovu agrese a výčitky.
Dnes je Vladimírovi 19 let a pobyt v dětském domově v České Lípě mu byl prodloužen. Právě do školy, kam dnes chodí, se na ubytovnu nastěhovali i Jírovi. Stýkají se s ním více méně tajně.
Jak těžké ale je se s chlapcem potkat, se přesvědčili i reportéři MF DNES. Domluvili si s ním schůzku, a když stáli u branky před dětským domovem a Vladimír se chystal jít za nimi, ozval se v telefonu ženský hlas: „On nikam nepůjde!“a zavěsil.
Vláďovi těch více jak pět roků života těžko někdo vrátí a nechci, aby se to stalo dalším dětem.