Zazpívat Želvu v Americe byl zážitek

Petr Janda vydává desku Ještě držím pohromadě a na ní výběr jeho nejlepších sólových nahrávek. „Mám prostě přetlak,“říká.

Václav Hnátek redaktor MF DNES

Ale vůbec ne. Já desku naskládám tak za měsíc a mezitím nepíšu nic. Co bych s tím dělal? Psát do šuplíku podle mě nemá smysl. Album se má složit najednou. Aby to mělo smysl, musíte se do toho pustit a vychrstnout to.

Jak se liší vaše dvě sólové desky?

Písnička Jsem tak línej z roku 1998 byla velký hit a deska Co je dobrý a co zlý se dobře prodávala, protože hudební trh tehdy ještě fungoval. O deset let později jsem vydal album Jednou jó, jednou né, a to už bylo všechno jinak. Ale pustil bych se do toho znova i teď. Protože ta práce je prostě jiná.

V čem?

Do Olympiku každý přináší něco svého, není to celé jen na mně a taky se můžu vymluvit, že něco chtěli kluci a já ne. To u sólové desky nejde. Je to vaše dílo a jste za něj odpovědný jenom sám.

Lákalo vás u těch dalších spoluprací opustit váš domovský žánr? Narážím konkrétně na muziku s Brabcem a Andrštem.

Ale je fakt, že na sólových deskách jsem se snažil vymanit se ze zvuku Olympiku. Když skládám pro kapelu, tak vím, jak bude hrát basa, že tam budou skvělé hammondky a bubeník, který zahraje, co chci. Ale když vybírám nové lidi, tak dopředu nevím, jak to bude fungovat.

Na kterou z písní rád vzpomínáte?

Hodně vzpomínek mám na skladbu Nějak se vytrácíš, má lásko, kterou jsem nenapsal. Jejím autorem je Petr Přibyl a zamýšlel ji na desku pro Petra Nováka. Jenže se ukázalo, že Petr už na tom byl zdravotně bídně a odzpívá jen tak dvě písně. Tak jsme desku nechali nazpívat dalšími zpěváky. Já jsem si vybral tuhle píseň, protože jsem cítil, že moje manželství je nahnuté. Manželka se přišla podívat i do studia a vlastně jsem to zpíval jí.

Na desce je i Želva, hit Olympiku, který jste nahrál se studenty americké hudební školy Berklee. Jak vznikla tahle spolupráce?