Raketou na Mars. Ty a já
Nezapomeneme! Plzeň a s ní celá fotbalová liga se loučila s Františkem Rajtoralem
Jestli získají titul, znovu ho budou vlhkýma očima hledat v nebi.
Jako tolikrát od minulé neděle. Fotbalisté Plzně se pořád nedokážou rozloučit s mužem, který byl jedním z nich.
Už není. V hlubokých depresích si vzal život.
Jenže v Plzni je František Rajtoral všude, kam se podíváte.
Na stěně stadionu, kde bude navždy viset jeho dres s číslem 27, aby už ho nikdo nikdy nemohl obléknout.
Před hlavní tribunou je pietní místo. Už ne na betonových schodech před recepcí, nýbrž pod modrým stanem u parkoviště, protože jinam by se tisíce svíček a květin nemohly vejít.
Samozřejmě nejvíc v šatně, do které blonďák s výraznou patkou chodil skoro sedm let. Čtyřikrát tu slavil titul a za pár týdnů může přidat pátý. In memoriam. Sezonu v Plzni zahájil a zahrál si tři zápasy, než přestoupil do Turecka.
„Ferdo, vyhrajeme pro tebe,“slíbil mu záložník Milan Petržela, nejbližší z kamarádů.
Byl to on, kdo jako první začal slib plnit. V sobotu večer proti Dukle (2:0) nastavil nohu do Hořavovy střely, vstřelil gól a okamžitě natáhl ruce k černé obloze: „Rajty, to je pro tebe!“
Když Petrželovi oznámili, že dostane cenu pro nejlepšího hráče utkání, nervózně se začal shánět po výrazné fixe. Nic jiného ho nezajímalo. Potřeboval sdělit všem, co cítí. Prázdnotu i motivaci. Smutek i odhodlání.
Když mu konečně fixu přinesli, okamžitě na skleněnou trofej napsal: Rajty, to je pro tebe „27“.
Mluvit do kamery nedokázal. Třásl se mu hlas, leskly se mu oči.
Pouto s Rajtoralem bylo příliš silné a smrt příliš šokující, než aby se s ní plzeňská kabina dokázala vyrovnat. I když běhavý obránce od září hrál jinde, dál patřil mezi tvrdé jádro mužstva, které ve fotbalové lize nastolilo novou éru.
O víkendu se vzpomínalo všude. Minutou ticha přinejmenším. Příbramský boss Starka se před svým zápasem tiše pomodlil a zaťukal si na srdce. Rajtoral v jeho klubu vyrůstal. Teplický záložník Fillo si oblékl tričko s nápisem „Odpočívej v pokoji, kamaráde“. Když vstřelil Slovácku druhý gól, přiběhl k lavičce a chytil bílý dres s číslem 27: „Chtěl jsem uctít Feryho památku.“
S Plzní emoce cloumaly zdaleka nejvíc. Už před zápasem lidé povstali a pět minut tleskali. Františku, nezapomeneme! Na obrazovkách běžel Rajtoralův dojemný plzeňský příběh. Jak se hubený věchýtek, který v Ostravě vyléčil únavový syndrom, stal hrdinou. Střílel góly, kličkoval na pravém křídle, žongloval s lentilkou, ukazoval upíří zuby, trénoval žáčky, pózoval s pohárem, zapaloval si mistrovský doutník, hecoval fanoušky z pódia při oslavách titulu. Krátký film vrcholil scénkou z posledního letního soustředění. Všichni hráči měli na kameru ukázat, jak slaví gól. Rajtoral neváhal. Nejprve ukazováčky naznačil, že vystřelí z pistole, ale pak se ve stejné póze zadíval do nebe.
Byl silně věřící, na ruce měl vytetovanou Pannu Marii s malým Ježíškem v náručí. K tomu výrazný růženec, na jehož konci byl ukřižovaný Kristus.
Teď mu do nebe posílají góly ostatní. Rajtoral se v dalekém Gaziantepe oběsil.
Fanoušci se mu poklonili strhující překřikovanou, plačtivou choreografií a na konci utkání nejsmutnější děkovačkou. Z kotle se valil černý dým a bouchaly petardy. Hráči podle vítězného zvyku obcházeli kolem tribun, klaněli se a blížili se před kotel. Bez úsměvu, bez legrácek. Co to musí být za pocit, který vás dožene k sebevraždě? Proč? Proč zrovna František? Plzeň se postarala o převoz rakve a pozvala Rajtoralovy rodiče na sobotní rozlučku. Odmítli, neměli na to sílu. Přijeli do Plzně už v pátek, aby poděkovali. Pohřeb proběhne jen v nejužším rodinném kruhu.
Po výhře nad Duklou se hráči postavili pod kotel, plácali o sebe dlaněmi a poslouchali, jak fanoušci donekonečna skandují Rajtoralovo jméno. Lidé mu chtěli udělat radost a zazpívat nejoblíbenější písničku. U Milana Petržely si zjistili, která to byla, a pak vytiskli text a rozdali i hráčům. „Raketou na Mars poletíme zas – ty a já. Raketou jen já a ty a to touhletou – jen pro nás.“Pokud jste si stihli uvědomit, že Věra Špinarová už si „raketu“nezazpívá, protože zemřela měsíc před Rajtoralem, naskočila vám husí kůže po celém těle.
Možná štěstí, že zpívání tentokrát nevyšlo. Hráči zprvu nevěděli, co se bude dít, a ani kotel nebyl sehraný. Teprve pak si mohli Plzeňáci zatančit tradiční kankán. Na počest vítězství. Na počest kamaráda.