Temperament jsem si zkrotila sama
Narodila se na Kubě, ale už šestnáct let žije tanečnice, choreografka a lektorka latinskoamerických tanců Doris Martinez v Evropě, z toho posledních osm v Česku. Tady se vdala za zpěváka Ondřeje Rumla a ve své profesi prorazila díky temperamentním choreog
TTADY SE AŽ MOC ŘEŠÍ, JAK BUDU VYPADAT A CO TOMU ŘEKNOU OSTATNÍ. TO NA KUBĚ NEZNÁME.
ančila jste někdy polku? Myslíte ten lidový tanec? Jo a byla to velká sranda. Ale nevydržela bych ji tancovat moc dlouho. To je pořád raz-dva-tři-čtyři, raz-dva-tři-čtyři, to není tanec, to jsou počty! A všichni koukají na zem, místo na partnera, aby něco nepopletli.
Jak jinak se ale naučím kroky?
Základ je slyšet hudbu. Když se do ní zaposloucháte, ucítíte její rytmus a budete ho vnímat. V tom je tajemství tance. Když necháte skrz sebe rytmus proudit a budete se pohybovat v souladu s ním, bude váš projev uvolněný, sebejistý. Budete při tanci vypadat dobře, a to i bez znalosti kroků. Proto svoje kurzy začínám tím, že rozdám rytmické nástroje, jako jsou různá dřívka a podobně, a na ně hrajeme. Teprve potom tančíme.
Může se vůbec Evropanka naučit tancovat latinu? Mně to vždycky připadá křečovité, strojené.
Protože latinu asi znáte spíš ze soutěží. Jenže to není tanec, to je sport. Ten má pravidla, dané figury, kroky. Aby tanečník podal dobrý výkon, musí se soustředit, i když by to na něm nemělo být vidět. Proto vám to někdy možná připadá nepřirozené. Ale když se tančí latina na party, je to úplně jiné. To je to samé, jako byste poměřovala vrcholového atleta s člověkem, který si jde zaběhat jen tak pro radost.
Přesto se mi zdá, že lidé z Karibiku nebo Jižní Ameriky mají tanec v krvi.
To byste se divila, kolik lidí u nás neumí tancovat! Přesto v tom mýtu zrnko pravdy je. Nedávno jsem pořádala kurz latinskoamerických tanců pro malé děti. Předváděla jsem jim pohyby rameny a boky a ony se koukaly z jednoho na druhé, pochichtávaly se do dlaní, tohle opravdu máme dělat? Přišlo jim to legrační, protože tak se přece pohybují dospělí lidé. Dětem na Kubě by to legrační nepřišlo, protože se takhle vrtí odmalinka. Já nevidím velký rozdíl v pohyblivosti, ale v tom, že tady se až moc řeší, jak to bude vypadat a co tomu řeknou ostatní. My tohle neznáme.
Stačí mi tedy odhodit zábrany a bude ze mě dobrá tanečnice?
Určitě je to slibný začátek. Když se pořád zaobíráte tím, co si o vás pomyslí druzí, nikdy nic neuděláte dobře. A tak často radši neděláte nic. Jakmile si řeknete, tohle je trapný, to dělat nebudu, moc daleko se v životě nedostanete. Tanec je dobrý způsob, jak se naučit myslet jinak. Když díky němu přestanete mít strach, naučí vás to překonávat i strachy z ostatních věcí. Tím pádem se budete cítit dobře, což se určitě odrazí na kvalitě vašeho života.
K tomu, abych překonala zábrany, potřebuji sebevědomí. S tím jste problém neměla?
Jak jsem řekla, my neřešíme, co si myslí druzí. Tím pádem nemáme se sebevědomím potíže. Že mám zadek nebo břicho? To má přece každý. A tohle je mé, jedinečné. Sebevědomí neurčuje stav těla, ale duše. V momentě, kdy si tohle uvědomíte, velmi vás to osvobodí.
KVŮLI NESHODÁM RODIČŮ JSEM MNOHEM DŘÍV DOSPĚLA Co se vám vybaví při vzpomínce na dětství na Kubě?
Neklid. Maminka byla moc mladá, když jsem se narodila. Nebyla ještě zralá na partnerský vztah, takže se s tatínkem dost hádali. Taky jsme se často stěhovali, pořád jsem měnila kamarády, stále jsem někde začínala, zvykala si na nové prostředí, učitele. To bylo moc těžké. V mém životě chyběla harmonie, jakou dítě potřebuje. Nerada na to vzpomínám.
Nemáte tedy žádné prosluněné vzpomínky na pláže, na kterých jste protančila pubertu?
Ale to já zase tančila! Odmalinka, kdykoliv jsem zaslechla hudbu, hned jsem reagovala. Maminka zřejmě vypozorovala, že mám talent, a tak jsem hned, jak to šlo, začala chodit do taneční školy. Tančím od čtyř let, prošla jsem různé kurzy a absolvovala několik uměleckých škol zaměřených jak na klasický balet, tak afrokubánský folklór.
Ovlivnila vás nějak neklidná atmosféra v rodině?
Zkrátilo mi to dětství, mnohem dřív jsem dospěla. Sice bylo pro mě jednodušší se postavit na vlastní nohy, když jsem v osmnácti letech odjela s taneční skupinou do Evropy, ale hned bych to vyměnila za hezké a dlouhé dětství.