Na platy sestřiček si musím půjčovat
„Domácí péči předepisuje praktický lékař stejně jako rentgen. Jenže my za tu práci často nedostáváme od pojišťovny zaplaceno,“říká Bohumila Hajšmanová.
Pacienti tráví v nemocnicích mnohem kratší dobu než dřív. Šetří se. Přibývá tak lidí, kteří jsou závislí na domácí péči a potřebují někoho, kdo jim dá injekci či převáže ránu. Někteří pacienti odcházejí z nemocnice do takzvaných stacionářů pro seniory, kde dočasně bydlí nebo kam denně docházejí. Oba typy péče poskytuje i plzeňská agentura Domovinka, kterou vede Bohumila Hajšmanová. Její stacionář je však pár kroků před krachem, musí si půjčovat peníze na platy sester. Poskytuje totiž péči, která se mu nevyplácí – stará se dlouhodobě o těžce nemocné pacienty. Zdravotní pojišťovny naopak motivují organizace k tomu, aby si vybíraly spíše zdravé a nenáročné pacienty.
O jaké typy pacientů se staráte?
Máme v péči 35 pacientů na denním a týdenním stacionáři. Jde většinou o starší lidi, kteří trpí několika nemocemi najednou. Jedním z nich je například paní Ema, která je u nás už tři roky. Přišla v době, kdy měla zlomenou nohu a nedokázala se o sebe postarat. Nemá už nikoho. Během rekonvalescence se zjistilo, že má rakovinu s metastázami v kostech. Léčbu lékaři nezahájili. V době, kdy jí nemoc našli, bylo paní Emě už 89 let.
Jak takové pacientce pomáháte?
Naše sestřičky s ní především cvičí a rehabilitace jde tak dobře, že paní Ema už chodí bez berlí i bez hůlky. Má ale ještě srdeční problémy – anginu pectoris a bércový vřed. Velmi často je dušná, stačí malé rozrušení nebo větší pohyb.
S tím, jak pacient stárne a chřadne, mají zřejmě sestry postupem času více práce.
Ano. Ve chvíli, kdy pacienta přijímáme do péče, nemá ještě tolik zdravotních problémů jako za rok nebo za dva. To je případ další klientky, paní Marty, které je 86 let a trpí Parkinsonovou chorobou. Její syn bydlí na Moravě a maminku si k sobě vzít nemůže. Tak jsme se o ni začali starat my. První rok potřebovala podstatně méně péče než rok poté. Sestřičky už jí musely pomáhat s chůzí, cvičit s ní, protože při Parkinsonově chorobě dochází ke svalové ztuhlosti. Pro nemocné je tak běžný pohyb obrovsky namáhavý a právě sestry mohou jejich stav výrazně zlepšit. V současné době už nemoc paní Marty pokročila natolik, že je na pomoci sestřiček zcela závislá. Sestry tráví u podobných pacientů mnohem více času a péče se celkově prodražuje.
Stává se, že se díky službám ve stacionáři pacient natolik zlepší, že se může o sebe postarat sám doma?
Velice často. Nedávným příkladem je sedmdesátiletá paní Eliška, která k nám přijela na invalidním vozíku, nohy jí přestaly sloužit, nedokázala se na ně postavit. Po pár měsících změnila neurologa, který jí doporučil operaci páteře. Ta se zdařila a paní Eliška po následné intenzivní rehabilitaci odešla s pomocí berlí domů. Teď už je normálně doma a chodí za ní už jen pečovatelská služba.
Co u vás tito živější senioři ve stacionáři celé dny dělají?
Ti duševně nejčilejší navštěvují školičku, kterou vede jeden z našich pečovatelů. Jde o takovou mini Univerzitu třetího věku. Je hodně oblíbená, senioři se leccos dozvědí a dostávají také domácí úkoly. Nedávno si pro jednu „žačku“přijela dcera, aby spolu strávily víkend. Babička ale odmítla odjet s tím, že má domácí úkol, takže musí zůstat ve stacionáři. Pečlivá žákyně nakonec po přemlouvání domů odjela, protože ji čekala oslava 90. narozenin.
Vaše organizace nabízí seniorům také canisterapii – tedy léčbu psem...
Ve stacionáři máme tři psy, dva labradory, Hessy a Amora, což jsou asistenční psi vycvičení odborníky v Pomocných tlapkách, a maličkou fenku Amy. Všichni denně docházejí do stacionáře, aby klienty motivovali k pohybu nebo k povídání o starostech či radostech. Jak zvířata dokážou konkrétně pomoci, ví pan Honza, klient po cévní mozkové příhodě. Mrtvice mu porušila řečové centrum a zcela přestal mluvit. Po pár týdnech péče sestřiček, pečovatelek a hlavně psů začal komunikovat, nejdříve pouhým slovíčkem – „pes“, postupně svůj slovník rozšířil i na „ke mně“, „česat“a „pac“. Všechna slova se týkala našich canisterapeutů.
Když se řekne stacionář pro seniory, každý si vybaví LDN, kde tedy většina lidí netouží skončit.
Léčebny dlouhodobě nemocných jsou jiná zařízení než to naše. Jsou to zdravotnická zařízení plně hrazená pojišťovnou a mají jiný systém vedení. Já jsem od začátku fungování stacionáře dbala na to, aby se naši senioři dobrovolně zaměstnávali. Máme na výběr hodně možností, každý se může zapojit. Pořádáme i výlety, návštěvy kina, divadla, vaření, pečení. Minulý týden jsme na rotopedech „dojeli“do Francie.
Jak může pacient získat domácí péči nebo služby ve stacionáři? Kdo rozhoduje o tom, že pacient bude mít na tuto službu nárok?
Domácí péči nebo péči sestřiček ve stacionáři předepisuje praktický lékař stejně, jako vám předepíše rentgen nebo recept na léky. Na 14 dnů vám tuto péči může ještě předepsat váš ošetřující lékař v nemocnici při ukončení hospitalizace. Problém je, že v posledních letech nedostaneme od pojišťovny péči ve stacionáři zaplacenou.
Jak to?
Protože Všeobecná zdravotní pojišťovna proplácí tuto vyžádanou péči podle rodných čísel. Čím více různých pacientů agentura ošetří, tím více peněz dostane. Bez ohledu na to, jak vážně nemocný člověk je. Takže péče o komplikovaného pacienta, který nás stojí více času i materiálu, se finančně nevyplácí. Přesto se o tyto pacienty staráme. Nemůžeme jim říci – my už k vám chodit nebudeme, nevyplácíte se.
Předpokládám, že jste s VZP na toto téma jednali.
Ano. Každoročně s pojišťovnami jednají naši zástupci na dohodovacím řízení o cenách a každý rok to bohužel dopadá stejně – nedohodneme se. Pojišťovny vždy argumentují tím, že nemají peníze. Nakonec se stejně řídí vzorečky výpočtu úhrad, kterým nikdo nerozumí. Má nás snad současný systém motivovat ke špatné péči, aby klienti dříve umírali a my tak mohli mít více pacientů, které nám pojišťovna zaplatí? Nebo máme bezdůvodně ukončovat péči o klienty a místo nich brát jiné, abychom navýšili počet rodných čísel?
Jak jste na tom finančně teď?
Velmi špatně. Loni naše sestřičky odpracovaly výkony za zhruba 500 tisíc. Z této částky nám VZP nejdřív zaplatila pouze 430 tisíc korun. Jaký šok nás čekal před několika dny, kdy nám pojišťovna poslala výpočet, podle kterého jí musíme více než 200 tisíc korun vrátit! A to proto, že jsme loni ošetřili méně rodných čísel než v roce 2015.
Kde tedy berete peníze na provoz, když vám pojišťovna dluží?
Musíme si půjčovat na mzdy sester peníze v bance. Letos už poněkolikáté jsem si brala na mzdy půjčku a opět platím úroky z peněz, které mi mohly pokrýt jednu mzdu na jeden měsíc pro pečovatelku. Je to smutné a demotivující. Sbíráme různá ocenění za naši práci, denně dostávám pochvaly na naše sestřičky, ale nijak jim to nemohu vynahradit na platech, protože ty peníze nemám.
Jak to sestřičky berou?
Zatím s pochopením. Pro některé z nich je to těžké, mají samy malé děti, rodinu, kterou musí uživit. Jedna sestřička – maminka malých holčiček – bydlí v chatce, kterou s manželem přestavěli, aby v ní mohli žít. Na dovolené nejezdí, šetří každou korunu. Nikdo by se jí nemohl divit, kdyby od nás chtěla utéct za lepším výdělkem třeba do fakultní nemocnice nebo mimo obor jako spousta našich kolegyň. V současnosti, kdy je sester obrovský nedostatek, mám obavy, že pobytové sociální služby brzy zůstanou bez sesterské péče. Ředitel VZP letos dostal odměnu 1,3 milionu korun za to, jak krásně šetří. Jeho práce určitě lehká není, ale byla bych moc ráda, kdyby i naše sestry dostaly za svou práci adekvátně zaplaceno.
A není problém třeba v tom, že zrovna váš stacionář dělá něco špatně? Třeba že nemáte dobrou ekonomickou rozvahu?
To rozhodně ne. Stejný problém jako my mají i ostatní agentury domácí péče. Například Domácí péče Tachov – VZP jí dluží za loňský rok přes 400 tisíc korun a pojišťovna přitom od agentury chce, aby 400 tisíc korun vrátila, zrovna jako u nás. Problémy má i další agentura z jiného regionu, které VZP dluží 750 tisíc. Nechce být jmenována, protože věc předali právníkům a půjdou s pojišťovnou do soudního sporu.
Jak by tedy měla pojišťovna změnit způsob proplácení, aby vám pokryla skutečné náklady?
Ideální by byl paušál na péči, který by nám zajistil jasnou výši financí. Kvůli limitům od pojišťovny se prakticky hned na začátku roku dostáváme do obrovského minusu, který nemůžeme ničím kompenzovat, snad jen penězi od dárců. Od lidí, kteří si seniorů váží, uvědomují si, že nás vychovali, celý život tvrdě pracovali. Bohužel takových lidí je málo.