Sobotkova třetí cesta (do pekel)
Premiér Bohuslav Sobotka se snaží zachránit si kůži, což je lidsky pochopitelné. Ale řešení, jež zvolil, tedy demise vlády, k cíli nepovede.
Premiér Sobotka mohl na včera ohlášeném brífinku pokárat ministra financí Andreje Babiše za nedostatečné vysvětlení jeho finančních operací, ale v zájmu stability ho ponechat ve vládě. Jenže tuto cestu si prakticky sám uzavřel už ve čtvrtek, kdy po něm vystartoval se seznamem všech jeho hříchů. Také mohl Babiše odvolat, natvrdo, tedy v rozporu s koaliční dohodou, a potom manévrovat tak, aby jeho vláda nepadla a dovládla až do voleb.
Sobotka zvolil třetí cestu, demisi celé vlády. Bylo to řešení trochu nečekané, protože u nás dosud nevídané, tedy aby se kvůli problémům jednoho ministra poroučel celý kabinet. Je to řešení, které – alespoň na první pohled – kosmeticky trochu zakrývá, kdo je v této hře nakonec vítěz a kdo je poražený. Je to ovšem řešení, které v sobě nese snad samá možná negativa. A pohříchu negativa i pro samotného Bohuslava Sobotku.
Byla-li to předem připravená záminka pro rozhodující střet s Andrejem Babišem, vybral si premiér krajně nešikovné téma. Kauza korunových dluhopisů je pro širší veřejnost absolutně nečitelná, na ní premiér ani ČSSD body nezískají, to měli vystartovat loni v souvislosti s kauzou Čapí hnízdo, protože rodinná „malá domů“je pro normálního člověka mnohem více představitelná. Pokládat vládu necelý půlrok před řádnými volbami je také grandiózní nesmysl – na předčasné volby i na další reálnou fungující vládu je to hrozně pozdě. Zbývají tedy varianty dovládnutí Sobotkova týmu v demisi, obměněná současná vláda, nebo kabinet úředníků.
Sobotkova vláda byla tři a půl roku veřejností vnímána dost podobně jako sám Sobotka. Nevyvolávala nadšení, ale byla celkem předvídatelná a hlavně relativně stabilní, což po kabinetech Mirka Topolánka a Petra Nečase už Česko potřebovalo jako sůl. Oznámením demise ale Sobotka popřel svůj hlavní klad, tedy že jako zkušený policejní harcovník dokáže všechny problémy „vysedět“a udržet stabilitu. Mohl být po dlouhých patnácti letech teprve třetím polistopadovým premiérem, který dokončí volební období, ale bude pravděpodobně jen jedním z mnoha premiérů, kteří končili předčasně po problémech a aférách ve své vládě.
Tím, že Sobotka zvolil takto radikální řešení, padne paradoxně na jeho hlavu větší odpovědnost než na Babišovu, protože to on si vzal za rukojmí vládní přestřelky celou zemi. Přitom tím na rozdíl od varianty, kdy by pouze vyhodil z vlády ministra financí, sám nic nezískal, protože tím veškerou další iniciativu vložil do rukou prezidenta Miloše Zemana, čímž mu dal obrovský manévrovací prostor i vítanou půdu pro hradní předvolební kampaň.
Kdyby šel Sobotka do čelního střetu s Babišem a odvolal ho z vlády, asi by volby stejně prohrál a v čele ČSSD skončil, ale nějaké uznání by mu to možná přineslo. Tahle třetí cesta nikoliv. Parafrázujeme-li slova Winstona Churchilla, pak si Sobotka mohl vybrat mezi úředníkem na odchodu a válečníkem: vybral si válečníka, který ale za sebe nechá válčit jiné. Takže je stejně na odchodu.