„A který vy jste? Osvěžte moji paměť“
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Vmé Zpovědi z 19. října loňského roku jsem psal o setkáních s Václavem Havlem. Dnes se krátce zmíním o mé zkušenosti s druhým významným Václavem nedávné doby.
Je po přednášce profesora Václava Klause ve washingtonském Cato Institutu. Postáváme se sklenkami vína, oči těkají po místnosti, ano, ten tu je, ale kde je onen, kterého jsem chtěl pozdravit?
Mým směrem se davem posouvá člověk, kterého znám ze své kariéry dorosteneckého basketbalisty v Praze. Překvapuje mne, že ho neobklopují jeho stoupenci ani lidé, kterým záleží na setkání s tímto kontroverzním mužem. A tak, když mne míjí, s úsměvem pozdravím. Ze zúžených očních štěrbin vystřelí dva blesky: „A který vy jste? Osvěžte, prosím vás, moji paměť.“Nejsem si po letech jist, jestli řekl „prosím vás“, ale snad by se to bývalo hodilo, i když, v jeho případě, si člověk nemůže být jistý.
Jako skoro vždy při našich setkáních zůstávám téměř beze slov. Zamumlám své jméno, přestože vím, že Václav Klaus velmi dobře ví, kdo jsem. K sofistikovanější výměně nedojde, ani nemůže. Já o ni nestojím a on se se mnou přece nebude zdržovat, nejsem pro něj natolik důležitý, aby se ke mně choval vstřícně. Známe se od 50. let, kdy jsme proti sobě hráli dorostenecký basketbal. Já za Slavoj Vyšehrad, on, myslím, za gymnázium v Londýnské. Nám se tenkrát podařilo čtvrté místo v republice, na větší úspěch Václava Klause si nepamatuji.
V roce 1965 jsem opustil republiku a s Klausem jsme se opět sešli krátce po sametové revoluci v Praze na jeho tiskové konferenci. S manželkou Věrou jsme v dubnu 1990 začali v New Yorku vydávat Československý týdeník, později přejmenovaný na Americké listy, a v Praze jsem byl navázat kontakty, zajistit přísun zpráv, zverbovat spolupracovníky. Při tom jsem vychutnával novou svobodu a k tomu patřilo i sledování významných osobností.
Při té tiskové konferenci se začal vytvářet náš vztah. Již tehdy mne šokoval, když na otázku bulharské novinářky nejenže neodpověděl, ale přinutil ji, aby svoji „velice hloupou“otázku odvolala. A pak, když jsem se připomenutím naší dávné sportovní aktivity snažil navázat přátelský rozhovor, mne Klaus promptně odzbrojil otočením konverzace v jeho prospěch zdůrazněním, že on později hrál basketbal v první lize a já ne.
Stáli jsme pár minut jen my dva, přesto pokládal za nutné mě trumfnout. A na moji otázku, jak se bude vyvíjet vztah mezi novým Československem a krajany, především americkými, které jsem do jisté míry zastupoval, mě překvapil odpovědí: „Krajané mne zlobí.“Co jsem na to měl říct? Snad že „nevím, jak vás krajané mohou zlobit, oni jsou ve většině vstřícní, chtějí pomoct“.
Jako vydavatel uznávaného krajanského tisku jsem se stal veřejnou osobou a s ministrem financí, zakladatelem ODS, předsedou vlády a prezidentem Česka jsem se setkával jak v USA, tak v Praze. Bohužel, ani jedno naše setkání nebylo přátelské, obohacující, a to navzdory skutečnosti, že jsem v Amerických listech zprvu zdůrazňoval pozitivní aspekty programu ODS.
Postupně, jak se Václav Klaus vybarvoval, stal jsem se jedním z jeho kritiků, což našemu vztahu neprospělo. Škoda. Jeho vývoj ovšem můj kritický postoj jen potvrdil. Dnes je prezident emeritus na vedlejší koleji a já těžko hledám něco, čím pozitivně přispěl k mezinárodní reputaci republiky a dobru českého národa. A že bych se na stará kolena mohl tomuto vejtahovi nějak vyrovnat? Po 25 letech trénování americké veslařské mládeže v tom pokračuji v Praze a občas si zazávodím na trenažéru.
Cheers!