PASTRŇÁKOVA MÁMA
Rozhovor s matkou letos nejlepšího českého hokejisty v NHL
Když byly Davidovi tři roky, jeho táta od rodiny odešel. Marcela Pastrňáková zůstala sama se dvěma malými kluky. I díky její péči a dřině se mladší z nich stal hokejovým profesionálem, který v uplynulé sezoně NHL nastřílel 34 branek, o dvě víc než kdysi ve stejném věku jistý Jaromír Jágr.
Dvacetiletý David Pastrňák poté přijal pozvánku do národního mužstva na mistrovství světa do Francie. Poletí se na něj podívat taky jeho máma.
Kdy jste Davida viděla poprvé v reprezentačním dresu?
Když hrál za nároďák do osmnácti let, teď si nejsem jistá, jestli to nejdřív bylo ve Finsku, nebo v Kanadě. Každopádně je pro mě cestování vždycky stresující. Jsem na štíru s angličtinou. Ale pocit to byl hezký.
V čem?
Jsem hrdá, pyšná maminka. Ale jinak si Davidovu slávu moc nepřipouštím. Mně někdy až lidé okolo vysvětlí, co David dokázal. Kdysi po Memoriálu Ivana Hlinky mi jeho agent Aleš Volek povídal, že si Davida vyberou v prvním kole draftu NHL. Já přikyvovala a teprve doma na Googlu zjišťovala, co ten draft vlastně je.
Od té doby jste ale udělala pokroky, ne?
Trochu jo. Ale jinak v jeho úspěších nehledám něco výjimečného. Podle mě se to všechno mělo stát. Připadá mi skoro normální, že si David šlape touhle cestou. Až zvenčí se kolikrát dozvím, že se děje něco mimořádného.
Kluk z Havířova, jehož máma samoživitelka si musela nabrat až tři úvazky, aby mohla financovat synovu kariéru, se stal hvězdou v americkém velkoměstě. Nepřipomíná vám jeho příběh pohádku?
Asi jo. Z Havířova se do NHL prosadil jako jediný. Historické prvenství už nám nikdo nevezme. David se stal vzorem pro ostatní děti, ukázal jim, že to jde. Kluk z městečka válí v Bostonu mezi obrovskými hvězdami. A zrovna nás to potkalo.
Vrací se vám myšlenky na dobu, kdy jste Davida a Jakuba vychovávala sama? Jak jste si musela shánět brigádu, když David zlomil hokejku a potřeboval novou?
No jéje. Vzpomínám, kde jsem se plácala. Jak jsem přes den prodávala ve vinotéce, večer na benzince a do toho chodila uklízet. Na to nikdo z nás nezapomene.
Dokáže David ocenit všechno, co jste pro něj obětovala?
Určitě. Víckrát o tom mluvil. Když ho draftovali do NHL, povídal mi: „Maminko, už nemusíš pracovat. Já se o tebe postarám.“
Jenže vy jste ho neposlechla.
David se o mě samozřejmě stará. Ale on ví, že bych se zbláznila, kdybych měla sedět doma. Prodávám v obchodě s italskými sýry a šunkami na částečný úvazek, což mě baví. Mám ráda lidi.
Myslíte, že David díky skromnému dětství zná cenu peněz?
Až tolik mu do hlavy nevidím. Nikdy nebyl spořivý – na rozdíl od staršího Kuby, který si lentilky z krabičky rozdělil na tři hromádky, aby měl na tři dny nějakou sladkost. David byl větroplach. I když jsme byli chudí, jakmile dostal dvacku, hned ji utratil. Že by si šetřil na hokejku nebo rukavice? V žádném případě.
A teď?
Mám pocit, že stejně rychle uvalí dvacet tisíc. Hlavně za obleky, košile a boty. Má rád pěkné věci, jako profesionál se musí slušně oblékat. Jeho šatní skříň v Bostonu je plná. Nerozhazuje bláznivě, ale je rád, že si může leccos pořídit.
Krotíte ho v utrácení?
Do života mu nekecám. A když něco namítnu, radši mlčí, aby mi nemusel říct něco nevhodného. (směje se) Ptám se, kolik to stálo. A on: „Já už nevím.“
Potřebuje dovychovávat, nebo je to hotový chlap?
Není. Občas ho postrčím nebo navedu. Ale on si stejně jde svou cestou.
Dá si od vás poradit?
Ale jo. Teď jsme byli pořád na drátě. Musel se sbalit na mistrovství do Paříže, něco si posílal na prázdniny do Česka a zároveň se bude v Bostonu stěhovat. Zoufale volal, jak a kam všechno poskládá. Tak jsme to spolu po telefonu vyřešili.
Na druhou stranu je David hodně samostatný. Vždyť už v šestnácti odešel sám hrát do Švédska, že?
Umí se o sebe postarat. V Södertälje měl svůj byt. Mluvíme spolu často, ale ne proto, že by potřeboval zachránit.
Pro mnoho fanoušků je David hrdina, neboť přijal pozvánku do reprezentace, byť nemá v zámoří uzavřený kontrakt. Ptal se vás na názor?
Dva dny jsme se bavili o tom, jestli má letět do Paříže. Potřeboval se někomu vykecat. Říct své pocity. Povídám: „Já to za tebe nerozlousknu.“Když trenérům kývl, strhla se taková lavina příznivých reakcí, jaké jsme ani nečekali. Doufám, že se klukům bude dařit a že se chvála pohrne dál.
Výborný hokejista má v NHL tak deset let, aby se zajistil na zbytek života. David ve Francii riskuje zranění, po němž by s Boston Bruins asi nepodepsal smlouvu na stovky milionů korun, k níž má blízko. Zvažovali jste to?
Ne. Vůbec. Smlouva ho vůbec nezajímala. Spíš se trochu obával toho, co se ve Francii děje. Není srabík. Jen jsme se bavili o nebezpečí, které tam hrozí. Já mám určitě strach z teroristů. On sám nikdy nad reprezentací neváhá. Nedovedl si představit, že by se po vypadnutí z play-off jen tak povaloval.
Opravdu vás nezviklala vidina částky, která by znamenala věčné finanční pohodlí?
Já ji v hlavě neměla. A ani David ne. Všude se vám něco může stát. To je osud.
Co říkáte tomu, že vaše dítě hokejem vydělá za sezonu víc než vy za celý život?
Pro mě je ta záležitost nepochopitelná. Mozek mi to nebere. Proč? Kde je hodnota nějakého výkonu? Pro mě je divné, že je od osmnácti let milionářem. Za podpis smlouvy dostal částku, ze které mi zaplatil úvěr v bance.
Vážně?
Musela jsem si půjčit, abych měla na náklady v domácnosti, Kubův fotbal a hlavně Davidův hokej. Když David dostal peníze, ptal se mě, co chci. A já si přála smazat dluh, zbývalo mi ještě devět let splátek. A můj syn mě jich zbavil. Komu se to poštěstí?
To je hezké. Víte, jak naloží se stamiliony, jež mu nejspíš Bruins časem vyplatí?
Já bych mu je rozdělila do charit a darů… Ještě že nejsem jeho finanční poradce. My se o penězích nebavíme, ostatní lidi zajímají víc než mě. Vím, že hlady neumírá. A to mi stačí.
Někteří hráči si po zhruba šestiměsíční sezoně, do níž se vejde až sto zápasů, rádi odpočinou. David ovšem prý řekl kouči Josefu Jandačovi: „Přece na turnaj nebudu čumět z gauče!“
To k němu sedí. I když jsme na dovolené, nevydrží ani chvíli v klidu. Hraje tenis, ping-pong, nohejbal, chce v srpnu nastoupit na hokejbalovém mistrovství světa v Plzni.
Jandač tvrdí, že je radostné dítě, jež hokej činí šťastným. Souhlasíte?
Ano. Není řešící typ. Jde do všeho po hlavě. Netuším, jak dlouho to jeho tělo může vydržet. Ale kdyby se vrátil domů s vědomím, že ho nic nečeká, absolutně bych s ním nevydržela. Musela bych ho zabít. (směje se) Seděla jsem vedle něho na zápase předloňského šampionátu v Praze, když byl zraněný, a pořád to s ním šilo. Myslím, že na tribuně trpěl.
Má hokej v krvi?
Má. Sama jsem sportovní, jeho táta byl hokejista. I když se od nás odstěhoval, bral ho jako malého na led. Sotva se David postavil na nohy, oháněl se hokejkou. Chodil do školky a už hrál za třetí třídu. Asi se takhle poblázněný už narodil.
Poletíte se navzdory obavám jako fanynka podívat do Paříže?
Nakonec ano. Na dva zápasy. Abychom se zase po nějaké době viděli. Strach mám, ale uvidíme.
Jaká jste vlastně divačka?
Myslím, že jsem pokročilejší, i když za znalce se nepovažuju. Se mnou se David o hokeji nikdy nebaví. Ale koukám se v noci na každý jeho zápas. Mám deníček, do kterého zaznamenávám všechny jeho mače za Boston. Ke každému si zapíšu výsledek a případně nakreslím srdíčko nebo smajlíka.
Co to znamená?
Smajlík = hrál dobře. Srdíčko = hrál výborně. Když tam není nic, byla to taková normálka. Má výhodu, že má v lajně parádní plejery. Vedle nich roste.
Mně se na Davidovi líbí, že si leccos troufne. Pokazí kličku? Nevadí, za chvíli ji zkusí znovu, přestože je mu teprve dvacet. Taky na něm vidíte neobyčejné sebevědomí?
Ano. Dokonce jím v Bostonu nakazil i další mladé spoluhráče. Vždycky v sobě měl drzost. Provokoval i bráchu, který je o pět let starší.
Jak prožíváte jeho utkání?
Při každém jeho zápase mám sevřený žaludek. Ne že bych trpěla, ale jsem takový uzlíček nervů.
A co s vámi dělá, když dá junior gól?
Raduju se. Doma i na zimáku. Klidně skáču. Když jsme s dalšími maminami chodily na žáky v Havířově, složily jsme uřvané trio. Já, Kotalová a Bednářová. Po gólu jsme třikrát zakřičely: „To je ono!“A tleskaly jsme, až se na nás každý otáčel.
A co na to David?
Jednou hrál za výběr Moravskoslezského kraje v Ostravě, my jsme zase spustily, jeho spoluhráči nás neznali. A divili se: „Ty vole, co to je?“Načež David i Kotala povídali: „Nemám páru!“Normálně nás zapřeli. Ale když jsme pak mlčely, zase nám vyčetli, že nás nebylo slyšet.