Proč jsou Češi šikulové na nájezdy
Robert Reichel, Lukáš Kašpar, teď Robin Hanzl. Proč borci z Litvínova umí nájezdy.
Během sezony díky svému penaltovému umu zařídí Litvínovu body navíc. Ale taky obere spoluhráče o pár tisícovek. „Když mu to sedlo, tak nám vždy vydělal hodně peněz,“směje se Martin Ručinský.
Teď je z něj manažer u hokejové reprezentace, ještě před dvěma lety však hrál. V litvínovské lajně měl vedle sebe Robina Hanzla a zároveň to byl jeho věrný parťák v obvyklé nájezdové soutěži dvojic.
Litvínovští ji hrají vždy na dopoledním rozbruslení před zápasy, tedy i třikrát týdně. Jezdí je pět dvojic, sázky jsou ve stovkách.
„Bývá to vyhecované, ale Robin je na ně šikovný a úžasně je proměňoval. Ale v Litvínově máme nájezdy v krvi,“říká Ručinský, střelec čtvrtfinálové penalty z Vídně 2005.
Není to nekritický pohled patriota. Když se podíváte na jména nejúspěšnějších exekutorů v reprezentaci, mají litvínovské kořeny.
Robert Reichel, autor vítězné naganské penalty. Lukáš Kašpar a jeho „klenot“. Teď i Robin Hanzl, nováček v národním týmu, který v pondělí rozhodl rozstřel proti Finsku. „Nájezdy máme v sobě. Vždy to bylo spojené s nějakou hrou a pak z toho vzejdou hráči jako Robin, Lukáš Kašpar či Alby Reichel, kteří dávali penalty na tutovku. Přitom v hokeji má gólman výhodu ze 70 procent,“ví Ručinský.
Nájezdy jsou ale zábavou ve všech koutech republiky. Hraje se „vyřazko“, o „dřeváka“. Hraje se o desetikoruny s gólmany, o to, kdo koho pozve na oběd. Zároveň je to skvělý trénink do vypjatých mačů.
Je to zvláštní. Loni Kašpar i teď Hanzl se obvykle vytasí s jednou promakanou fintou. Jinou neriskují, i když je často – zvlášť v lize – mají brankáři přečtené. „Na mistrovství ale není tak známým hráčem jako borci z NHL. Navíc on tu kličku umí opravdu perfektně. Má ji vypilovanou k dokonalosti,“říká Radim Rulík, Hanzlův kouč z Litvínova.
28letý útočník je jedním z překvapivých tahů trenéra Jandače. V přípravě patřil k hráčům na hraně, i teď je na šampionátu „schován“ve čtvrté formaci.
Když ale přijde čas na penalty, je první volbou. Bez nervů. Beze strachu. „Nervy? Ty si nepřipouštím. Pak by mi puk utekl a já bych byl za
blbce,“vypráví. Jandač přidá: „Na něm ani nevidíte emoce. Je pořád stejný, dá gól, ani se neusměje.“
To Lukáš Kašpar, jeho penaltový předchůdce, se rád usmíval. Muž, který vedle Jana Marka hrál výraznou roli při nájezdech na zlatém německém šampionátu, o své fintě rád žertoval: „Mezi nohama je díra vždycky.“Už jako kluk obdivoval Roberta Reichla, v Litvínově oba vedl stejný trenér, a on si po něm vybral číslo dresu. Loni říkal: „Jako kluci jsme rádi jezdili blafáčky a strašně nás bavilo naštvat gólmany a dát jim penaltu mezi nohy.“
I Hanzl dokáže naštvat. Ví to i Zdeněk Orct, trenér litvínovských gólmanů. „Robin nepotřebuje velkou rychlost, ale dokáže vás na poslední chvíli vymíchat. Něco si dopředu vybere, pak to v poslední sekundě změní. To je jeho obrovská síla.“
Byť se pravidla mění, prodloužení se hraje ve třech, penalty dál rozhodují. Proto je šikula na ně v každém týmu k nezaplacení. Zároveň je úspěšný střelec víc vidět. Upozorňuje na sebe, zvlášť je-li „jen“z extraligy a hraje na mistrovství. A Rulík přiznává: „Uvědomujeme si, že Robinova cena roste. Připravujeme se i na variantu, že by tady v příští sezoně nehrál. Fandíme mu a odchod pochopíme.“
Přijde v Paříži ještě jeho velká penaltová chvíle?