Povíš nám o Karkulce? Ale o té vymyšlené
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Klasickou pohádku O červené Karkulce zná každý. Holčička s červenou kapucí nedbá maminčina příkazu a zkrátí si cestu k babičce přes hluboký les, kde ji potká zlý vlk, který vzápětí sežere babičku i Karkulku, aby to celé dobře dopadlo díky duchapřítomnému myslivci. Jenže tahle obyčejná verze vyprávěná před spaním začala naše děti brzy nudit. Proto ji bylo potřeba okořenit. A čím byly zásahy do tradičního příběhu bláznivější, tím větší zábava to pro ratolesti byla.
Například když Karkulka dorazila do chaloupky chvilku poté, co jí vlk sežral babičku, a šelmu zneškodnila bojovým stylem kung-fu. V další verzi vlk Karkulku s babičkou nesežral, neboť mu dívenka vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi natrhla kožich ještě před zločinem. Příští pohádka zastihla Karkulku v budoucnosti, kdy za babičkou vyrazila na antigravitační koloběžce a cestou podnikla souboj se zlým vlkem pilotujícím stroj pohybující se na elektromagnetickém polštáři. Později už mi samy děti radily, co se má v pohádce odehrát, takže z vlka se stal mimozemšťan vyslaný na Zemi jako předvoj vetřelců usilujících o ovládnutí planety a pokoření lidské rasy. Čemuž Karkulka samozřejmě zabránila, byť se musela vydat až k Saturnu.
Když se pohádka o Karkulce stala slepencem akčních scén vykradených ze Dne nezávislosti či Hvězdných válek, bylo třeba vymyslet, jak dál. Navrhly to samy děti. „Tati, vyprávěj nám, co jsi dělal, když ti bylo jako nám.“A já začal. Povídal jsem o tom, jak jsem s dědou o zimních prázdninách odhazoval sníh na ulici, aby měli rodiče kde zaparkovat auto, až přijedou na oběd. „Kolik bylo toho sněhu, asi takhle?“zeptala se mladší dcera a ukázala ručkou. „Ještě víc.“A děti vydechly, protože tolik sněhu nikdy neviděly. Pak jsem jim vyprávěl, jak jsem se učil jezdit na kole bez držení. Než usnuly, žadonily, abych jim prozradil, co budu vyprávět zítra. Tak jsem slíbil, že jim povím o potápěči, který mi chytil mořského koníka na hraní. „Jé, ty ses měl. A víš, tati, že je mořský koník ryba?“„Vím. Už spěte, dobrou noc.“„Dobrou, tati.“
Děti jsou nejlepší úložiště
Ukládání vzpomínek do paměti dětí je úžasná věc. Můžete si psát deník, napsat knihu. Ale to zabere čas, a také to nesvede každý. Je to lepší než fotografie, zežloutnou, potrhají se, vezme je voda či se „vypaří“z dévédéčka, na které jste je vypálili, nebo ztratí ze vzdáleného úložiště. Děti jsou jako houba, na jejich „pevný disk“se vejdou terabajty informací. Nemají hlavy zasekané změtí dobrých a špatných zkušeností, bolavých vzpomínek na podrazy a sviňárny, na křivdy udělené i obdržené, na nejrůznější kompromisy. Mají čisté svědomí.
Naposledy jsem dcerkám před usnutím vyprávěl, jak jsem si před mnoha lety splnil sen a s kamarády projel Spojené státy. Z Washingtonu do Chicaga, odtud k řece Mississippi a dál na jih do New Orleans, pak podél Mexického zálivu přes Texas kolem Rio Grande do Nového Mexika. A pořád jsme pili plechovky Milwaukee’s Best. „A co dneska dělají ti tvoji kamarádi?“zeptala se dcerka. Já se zarazil a uvědomil si, že jsem je hrozně dlouho neviděl. Naše cesty se rozešly, každý děláme a žijeme něco jiného. A že bych je vlastně tuze rád zase někdy potkal.
Vyprávět dětem je moc důležité. Z jistého úhlu pohledu je to nejdůležitější věc na světě. Protože tu po vás něco zůstane. A navíc můžete lépe poznat i sami sebe.