Bůh je Čech? Spíš záleží na kumštu

Dějiny českého sportu by byly chudší, kdyby si asistenti kanadského kouče Crawforda v závěru semifinále olympiády v Naganu nechali na hlavě sluchátko od vysílačky. Zraněný centr Sakic, jenž seděl na tribuně arény Big Hat, chtěl parťákům při nájezdech poradit mazaný manévr proti českému gólmanovi Haškovi: „Rychle se rozjeďte. Pak prudce zabrzděte. Než Hašek stihne zareagovat, trochu zacouvá do branky. A vám se otevře prostor ke střele.“

Do přístroje hulákal marně. Pokusil se prodrat davy ke střídačce. Nepovedlo se. Nikdo z jeho krajanů Haška nepřekonal. Kanada fňukala, že neprohrála. Že byla vyřazena jen v dovednostní soutěži.

O rozstřelu se též často říká, že je loterií, v níž se klíčové role obvykle zhostí štěstí. Pardon, ale tisíckrát omletý výrok se stal jedním z nejhloupějších hokejových klišé.

Jistě, vítěze od poražených mnohdy oddělí pouhý centimetr, o nějž se kotouč od tyčky neodrazí za čáru. Či titěrný zlomek vteřiny, o který lapačka mine svižnou ránu.

Není to ovšem dílo náhody. Taky při penaltách rozhoduje především umění. Odolnost mysli proti stresu. A leckdy fištrón. Kdyby byl někdo z Kanaďanů před 19 lety v Japonsku bystrý jako Sakic, Češi by v extázi netančili po náměstích.

Kdo ví, jak by rok poté na šampionátu v Norsku dopadlo semifinále mezi stejnými soky, kdyby trenér Hlinka po dvou proměněných kanadských nájezdech neposlal na led Čechmánka místo Hniličky?

Český nároďák vyhrál 12 z 18 rozstřelů, opíral se o zručné zakončovatele a skvělé brankáře (viz box nahoře). Do roku 2012, kdy získal poslední medaili, drtil soupeře 8–1. Až jak v posledních sezonách opouštěl špičku, bilanci si pokazil.

Kanonýr Ujčík sice po triumfu nad Švédy před 16 lety pravil: „Bůh je Čech!“Švih, jímž vypálil puk pod víko, však ovládal bravurně. A jako další hrdinové si v osudové chvíli věřil. To přece není klika!