Oheň v srdci
Je to motivátor, bouřlivák i muž, který se nebojí na střídačce ukázat emoce. Václav Prospal, jeden z koučů hokejové reprezentace, o sobě říká: „Mám prostě v srdci oheň.“
Na střídačce rozhazoval rukama, hecoval hráče, křičel. A trenér Josef Jandač po utkání s Finskem, ve kterém Češi předvedli výtečný obrat, vyprávěl: „Mám výhodu, že je vedle mě Venca Prospal. Toho je plná střídačka, takže mám víc času na koučink.“O den později se Prospal těm slovům svého šéfa smál: „Nejspíš i kvůli tomu si mě Pepa do nároďáku vzal.“
Věděl, co dokážete, že?
Jo, takového blbečka – jako mě – už jednou měl v národní lize v Budějovicích. Ale ono je důležité nepřestat věřit. Nejsem tam od toho, abych byl nějaká roztleskávačka. Ale zase v sobě mám, že tam nebudu jen tak stát jako kuželka a koukat se, jak ten zápas probíhá.
Zůstat v klidu v pondělním duelu proti Finsku nešlo.
To ne. Ve mně to pořád žije, vře. Hokej má v mém srdci obrovské místo a kromě zdraví a rodiny neexistuje nic, co by pro mě znamenalo víc. Hokej je od tří čtyř let můj život a já nerad prohrávám. Porážky jsou něco, co mě štvalo. A když jsem součástí takového zápasu, tak tam emoce jsou.
Měl jste to vždycky v sobě? Nebo to přišlo s životem v Americe?
To se nedá naučit, to v sobě musíte mít. Musíte mít v srdci, že se nepoddáte za žádné situace. Když v pondělí přišly nájezdy, já se naklonil k Pepovi (Jandačovi) a říkám mu: Ku..., já bych jel! Přitom jsem nikdy nebyl z těch, kteří by byli mezi prvními třemi, ke kterým by trenéři v takové situaci vzhlíželi. Byly dokonce sezony, kdy bych seděl na střídačce hodně vzadu a jen čekal. Jsou to tři roky, co jsem skončil s hokejem, ale v srdci zápal pořád mám. Je tam oheň a bude tam vždycky. Jestli ho jednou ztratím, tak tady nemám co dělat.
Je nutné, aby na střídačce byl jeden trenér s ohněm a další klidnější, který může analyzovat?
Ano, ale nemůže to být pořád. Cítil jsem ovšem, že teď je ta správná příležitost, kdy hecovat, motivovat. Že stačí jedna situace, třeba ta přesilovka, co nás vrátila do zápasu, a najednou jsme zase začali věřit. Poměr střel byl ve třetí třetině 17–2, to už je ukázka, že mančaft šlapal, že se dokázal vyhecovat, že mu nebylo jedno, kam se ten zápas ubírá. To je na hokeji to krásné.
Rozkopal jste někdy v naštvání koš, dveře?
Ale jo, taky se mi to stalo! Jenže trénování je proces, nemůžete to v šatně, na střídačce dělat pořád. Nejsem tam figurka, co by měla tým jenom roztleskávat. V kabině jsou lídři, tohle je jejich práce. My trenéři tomu můžeme dát systém, strukturu. Ale včera to ode mě bylo potřeba.
Byl ten zápas ponaučením?
Každý zápas je ponaučení. Musíte si vzít to pozitivní i negativní. Nemůžete se jen vznášet v oblacích, že jste porazili Finsko 4:3 na nájezdy. A že oni vedli dvě minuty před koncem o dva góly. Každý zápas dává strašně moc. Díky videu si ho můžete zastavit, podívat se na další situace. Že jsme se dostali do takové hluboké díry, byla jen naše chyba. Je ale skvělé, že se projevil charakter týmu. Že to nikdo nezabalil a my se dokázali vrátit. Že tým šel pořád za vítězstvím.
Co teď? Půjdete se projít během volného odpoledne po městě? Budete sledovat hokej?
Kluci, až mě pustíte, tak se půjdu vyjet na kole, abych se vypotil a taky si vyčistil tu svou makovici.
Hokej je od tří čtyř let můj život a já nerad prohrávám. A když jsem součástí takového zápasu, tak tam emoce jsou.