Kdy jsou žádoucí darebáci, buřiči a potvory

Dvě sličné slečny, naježené a připravené pořádně si pocuchat účesy. Primadony, jejichž oblíbenost mezi ostatními bují asi tak hojně jako fialky na Sahaře.

Ta starší čerstvě po výkonu trestu čelí kritice valící se ze všech stran.

Ta mladší tone v kariérní krizi protkané skandálky a sérií neúspěchů.

Teď se nafrněné blondýny podporované houfy věrných přívrženců, které tak ochotně oblažují soukromými snímky na sociálních sítích, utkávají na sledované scéně.

Ideální předpoklady pro zvlášť přitažlivou show se promítly do reality, když se na turnaji v Madridu střetly tenistky Maria Šarapovová a Eugenie Bouchardová.

Večerní představení na ostře ozářené scéně trvalo skoro tři hodiny. Slavná Ruska vracející se po patnáctiměsíčním zákazu činnosti za doping v něm podlehla drzé Kanaďance, která kdysi k soupeřce vzhlížela. Teď však tvrdí: „Neuznávám ji. Je podfukářka a už nikdy by ji neměli nechat hrát.“

Též díky jiskřivé předehře provázela zápas dvou potvor kolosální pozornost. Mluvilo se o něm a psalo ještě pár dní poté. Zastínil i mužské mače na témž podniku, což se stává ojediněle. Není divu.

Sport je zábava. Skalní fanoušci obdivují kavalírská klání šampionů, vytříbené umění hraničící s dokonalostí. Nepotřebují cirkus okolo. Ale příslušníci širší veřejnosti ho milují. Favority si vybírají nejen podle herního či závodního stylu a národnosti.

Někdo víc obdivuje Sidneyho Crosbyho, všestranného kanadského bojovníka, jenž se podřizuje mužstvu a vstřícně se chová k novinářům i příznivcům. Jiný dává přednost Alexandru Ovečkinovi, ruskému neotesanci, výstřednímu mistrovi sólových akcí, který s gustem rozdává drsné údery.

Jejich týmy z Pittsburghu a Washingtonu se v minulých týdnech v zámoří střetly ve Stanley Cupu a odlišné povahy hokejistů znovu zaujaly a rozdělily jinak nestranné fanoušky v různých koutech světa.

Ne každý vždy přeje vzorňákovi (byť i Crosby má své raubířské dny). Leckomu je víc sympatický démon Ovečkin, podobně jako zloun Joker ve filmu o Batmanovi.

Díky vyhraněným osobnostem a jejich originálním projevům se z vybraných sportovních utkání stává skutečný spektákl. Napínavý, sršící vášněmi. Pravda, je třeba najít jistou míru v provokování emocí.

Tenisový klaun a playboy Ilie Nastase nedávno při fedcupovém střetu Rumunsko – Velká Británie dosti nechutně šprýmoval o barvě pleti potomka, který se má narodit superhvězdě Sereně Williamsové.

Načež slizce dotíral na těhotnou britskou kapitánku Anne Keothavongovou: „Jaké máte číslo pokoje? Pořád nás to k sobě přitahuje, že?“A při zápase nadával jí i hráčce Johanně Kontaové: „Co máte za problém, zasr... běhny?“

Sedm chlapů ho vyvádělo ze stadionu, cestou ještě v amoku urazil novinářku. Čtenost a sledovanost příspěvků o jeho tirádě letěla vzhůru. Svým způsobem to prospělo soutěži, která jinak trochu postrádá prestiž a sex appeal. Jenže tohle už asi není správná cesta k její popularizaci, že?

Ještě méně potřebuje sport padouchy, jakými jsou fotbaloví šíbři Miroslav Pelta a Roman Berbr. Frajery, kteří si zvedají svou životní úroveň a budují si společenské postavení díky ohlupování davů, pletichaření nebo zastrašování protivníků.

Tihle pánové jsou za lajnou, ať se netají svými mafiánskými sklony, či se tváří jako dříči, kteří by se pro fotbal rozkrájeli.

Ne náhodou jsme se ocitli na hraně sportu a politiky, v níž by málo rozumných bytostí mělo fandit lhářům, podrazákům a „bavičům“, kteří kašlou na pravidla a obhroublé hlášky vydávají za bonmoty.

Jenže víme, jaká je skutečnost, že?