PATŘÍ KOJENCI DO ÚSTAVU?
Stát chce zrušit „kojeňáky“. Není to správná cesta, varuje pediatr
Předseda Společnosti sociální pediatrie ČLS JEP František Schneiberg vkládá do třaskavé debaty o transformaci kojeneckých ústavů zkušenosti z bezmála čtyřicetileté praxe pediatra. Podle něj dnešní uživatelé módního slova attachment (citová vazba) objevují dávno objevené. Na rozdíl od zástupců neziskových organizací, kteří se včera sešli v Praze s úředníky z ministerstev nad transformací péče o ohrožené děti, si nemyslí, že rodina je pro dítě vždy ideálním řešením. A nesouhlasí ani s plánovaným sjednocením této péče pod jeden resort ministerstva práce a sociálních věcí.
Stále naléhavěji slýcháme o katastrofických následcích, které má pro dítě ústavní péče. Proč s tím nesouhlasíte?
Já jen tvrdím, že mezi ústavem a deprivací nelze klást rovnítko. Dítě může citově strádat i ve vlastní rodině, a tak tomu občas bývá.
Nicméně výzkumy prokazují, že je pro další vývoj dítěte klíčové, aby navázalo silnou citovou vazbu k jednomu člověku.
To nepopírám, ale i v rodině přece figuruje lidí více. Otec, babičky… Mě hlavně irituje, že někteří lidé jako by zaspali čtyřicet padesát let. Přitom dávno víme, co se děje, když tato citová vazba nefunguje. Víme to už od doby, kdy Zdeněk Matějček a Josef Langmeier vydali v šedesátých letech publikaci světového významu Psychická deprivace v dětství. Od té doby začaly snahy deprivaci v ústavech odstraňovat či minimalizovat.
Jak?
Například primářka Damborská v Kojeneckém ústavu v Luhačovicích vymyslela pro sestry povinné rituály při péči o nejmenší děti. Při krmení nebo koupání jim zpívaly, mluvily na ně, hladily je. Těmito kurzy prošla řada sester. Dávno víme, že sociální prostředí hraje ve vývoji dítěte obrovskou roli.
Ale podmínky v kojeneckých ústavech v tomto směru přece limitují.
Připouštím. Předpokládám, že těchto zařízení pro nejmenší děti bude ubývat, ale zapotřebí budou vždycky. Udělat zákon o zákazu ústavní péče je podle mě nesmysl. Existují totiž děti postižené či týrané, které nemohou jít rovnou do pěstounské péče.
Vám nevadí, že jsme jedna z posledních zemí, kde kojenecké ústavy ještě fungují? Včera na jednání padlo, že jsou dál i v Rumunsku.
Prosím vás. To je taková nesmyslná zaklínací formule. Svědčí o nepochopení historie těchto zařízení, která je u nás jiná. Svébytná. Kojenecké ústavy se bohužel mylně spojují se socialismem. Ve skutečnosti vůbec nejsou výmyslem bývalého zřízení. První kojeňák vznikl v Praze už v roce 1922 v Krči, dnes tam sídlí dětské centrum, takže vlastně existuje se stejným účelem skoro sto let. A posledních dvacet v transformované podobě dětského centra. Tedy jinak než třeba jedno takové zařízení ve Vídni, které jsem navštívil. Tam to byla vyloženě charita. Nefungoval tam psycholog, pediatr ani jiní odborníci jako u nás.
S těmi zrušenými ústavy v Evropě to tedy není pravda?
Mám pocit, že se tady míchají hrušky s jabkama. Je směšné dávat nám za příklad třeba Rumunsko, kde tam v jisté době devadesát procent dětí v ústavech bylo HIV pozitivních, protože je očkovali jednou stříkačkou. Zrušili sice kojenecké ústavy a děti s postižením zůstávají v nemocnici, ty zdravé ovšem končí na ulici. Argumentují i Polskem s tím, že nemá žádné domovy. Jenže Poláci z těch klasických jednoduše udělali domovy rodinného typu, což je u nás také. I ve francouzském Nice, kde jsem navštívil kojeňák, to mají podobné jako u nás. V Německu žijí třeba dva vychovatelé s dvanácti dětmi různého věku v městském bytě.
Podle vás tedy děti v transformovaných centrech citově nestrádají a jednou se bez následků začlení do společnosti?
Já tvrdím, že transformace na dětská centra pro děti do tří let funguje už léta. Duch v nich je už docela jiný, deprivované dítě bychom tam už neměli najít. A když ano, je to chyba personálu. Vytvářejí se tam v uvozovkách rodinky, sestry se střídají maximálně v dvousměnném provozu. Souhlasím, že by bylo ideální, kdyby byli všichni v rodinách, ale lepší v dětském centru než na ulici. Přirozeně, kvalita těchto center, kterých je u nás kolem třiceti, není všude stejná. A je v pořádku, že jich bude ubývat. Navíc je tu ještě jeden důvod, proč tyto zařízení šmahem nerušit.
A to?
Dnešní děti jsou možná zdravotně horší, než tomu bylo před lety. Rizikovější. Genetický základ dnešních ohrožených dětí se trochu pokazil. Bývají mezi nimi častěji potomci matek feťaček a alkoholiček. Je žádoucí, aby takto rizikový jedinec prošel třebas krátce naším zařízením, abychom ho mohli po všech stránkách vyšetřit. V centrech pro děti do tří let je zajištěna komplexní péče, model jejich transformace jsme si přinesli z Německa. Už patnáct let bojujeme za to, aby se dětská centra dostala i do legislativy.
Vidím, že jdete zcela proti vizím současného vedení ministerstva práce a sociálních věcí. Jak vnímáte snahu sloučit pod tento resort veškerou péči o ohrožené děti?
Jako chybný krok a nepochopení situace. Když se dělal zákon o zdravotních službách, skupina poslanců tam tlačila přílepek, aby všechna dětská zařízení přešla pod MPSV. Naštěstí to neprošlo. Podle mého má MPSV řešit sociální péči a není důvod, proč by mělo řídit i dětská centra, která patří pod zdravotnictví. Dětské domovy pro děti od tří let zase z logiky věcí náleží pod školství.
Zastánci sjednocení poukazují na roztříštěnost služeb a skřípající spolupráci mezi resorty. To pro vás není argument?
Nevím, v čem má skřípat. Ve všech zařízeních je dětem poskytována komplexní péče. V nejútlejším věku přece jen dominuje péče ošetřovatelská, rehabilitační, medicínská. Ve třech letech věku nemá vyřešený osud jen asi dvanáct až třináct procent dětí a na ty čekají resorty školský nebo sociální, pokud jde o jedince s nějakým postižením. Do dětských domovů přechází už jen málo dětí. Většina ve věku mezi jedenácti až čtrnácti roky a v mnoha případech je tam vyloženě zachraňují. Zajistí, aby dokončily školní docházku nebo se alespoň něčím vyučily.
Hodně se polemizuje také o roli přechodných pěstounů, které kritizujete. Jaké jsou vaše hlavní výhrady?
Z mého pohledu je novela zákona o sociálně právní ochraně dětí nešťastná. Bohužel stojí na mylném předpokladu, že je pro dítě přechodný pěstoun to nejlepší, co ho může potkat. Přechodná péče neřeší osud dítěte a může trvat maximálně rok. Máme už případy, kdy se děti vracejí do ústavu, protože se pro ně nepodaří najít náhradní rodina. Ve Velké Británii, odkud jsme se inspirovali, odborníci ten systém velmi kritizují. Máme video o dítěti, které prošlo 220 rodinami, což je děsivé.
Zastánci přechodné péče vám namítnou, že i ten rok v láskyplných rukou pěstouna dítěti prospěje.
Jak kdy. Dříve se přechodní pěstouni dokonce museli ve smlouvě zavázat, že s dítětem nenavážou citový vztah, což bylo už úplně postavené na hlavu. Citovou vazbu přece navazuje dítě. Když ji nenaváže, míjí se tato péče účinkem, a pokud ji naváže, zažije šok, když se po roce zase přetrhne. V současných smlouvách už tento nesmysl naštěstí není. Medikům při výuce říkám, že jedním z předpokladů pro umístění dítěte do náhradní rodiny je bezvýhradné přijetí žadateli. Tím bych si při tak výrazné finanční motivaci nebyl jist.
Máte nějaké vysvětlení pro finanční zvýhodnění přechodných pěstounů před těmi dlouhodobými?
Motivace těch přechodných je další renonc. Berou dvacet tisíc, i když momentálně žádné dítě nemají a když je dostanou, mají ještě čtyři tisíce navrch. Dlouhodobý pěstoun na částku 24 tisíc dosáhne, až když se stará o tři děti. Tvůrci zákona to vysvětlují tak, že přechodní pěstouni musí být stále v pohotovosti, schopni přijmout jakékoliv dítě. Já si ovšem myslím, že je to nespravedlivé. A navíc není v pořádku, že mnozí přechodní pěstouni mají tuhle péči jako zdroj obživy. Nadělalo to hodně zla. Přechodného pěstouna může dělat v podstatě kdekdo, dvaasedmdesát hodin přípravy rozhodně nestačí. Není náhodou, že třeba v Praze máme převis zájemců, zato klesá počet dlouhodobých pěstounů, ale i osvojitelů.
Jak byste to řešil vy?
Stačila by jedna drobná změna v zákoně. Aby v něm bylo, že přechodní pěstouni, pokud nebudou mít dítě, brali nižší mzdu nebo životní minimum a ti trvalí aby dostali dvacet tisíc už na první dítě.
Kde je podle vás ten hraniční důvod indikující odebrání dítěte z rodiny?
Stanovuje se těžko a já věru nezávidím sociálním pracovnicím, když jej hledají. Svého času se v dotazníku funkčnosti rodiny rozdělovaly na funkční, problémové, dysfunkční a afunkční. Hodnotilo se osm různých položek a pak z toho vyšlo nějaké skóre. Tenhle dřívější vzor by se musel aktualizovat na dnešní dobu. Obecně platí, že ne zcela funkčních je asi deset až třináct procent rodin.
Odvíjí se funkčnost rodiny od toho, zda v ní funguje mužský a ženský vzor?
Pro dítě je to důležité. Osobně pohlížím s rezervou na snahy single žen o umělé oplodnění, stejně jako na oplodňování starších matek. Jeden rozsáhlý výzkum na Jihočeské univerzitě ukázal, že děti nechtějí mít staré rodiče. Když se nedaří počít dítě nebo když žena nemá partnera, nemělo by se to lámat přes koleno.
To by vám nešťastnice, které se potýkají s neplodností, daly!
Daly nedaly. Mít dítě nepatří mezi lidská práva. Proto také hledáme zásadně rodiče pro dítě, a ne naopak.