Schulzova mission impossible

Třetí volební porážka v řadě, nadto v tradiční levicové baště, ukončila pohádku o úspěšném lídrovi a naději německých sociálních demokratů Martinu Schulzovi. Nebo ne?

Je to vlastně jen pár týdnů, co se zdálo, že v sousedním Německu se schyluje bezmála k revoluci: volebním lídrem SPD se stal dosluhující předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, muž, který (jakožto uklizený ve Štrasburku/Bruselu) se mohl tvářit, že neměl mnoho společného s působením sociálních demokratů ve velké koalici, a může tak vstoupit do volebního boje jako ne spojenec, ale razantní protivník kancléřky Angely Merkelové. Přidejte k tomu Schulzův řečnický talent, řádně marketingově převyprávěný životní příběh a nepochybný tah na branku a už to vypadalo, že Německo (a s ním i Evropa) má nového, tradičně levicového lídra. Preference SPD stoupaly, do partaje se hlásili noví členové a tak dále.

Teď má za sebou SPD trojí porážku v zemských volbách, včetně těch, kde to ještě před Schulzovým nástupem vypadalo na pohodlné vítězství. Preference se znovu propadají, sice ne na tragickou úroveň ze začátku roku, ale rozdíl proti vedoucí CDU/CSU je už zase dobrých osm až deset procentních bodů. A leckdo Schulze už odepisuje. Je zjevné, že bublina byla trochu přepísknutá, ale počkejme si na zářijové volby do Bundestagu. Však kdyby se konaly volby loni touto dobou, protestní Alternativa pro Německo (AfD) by aspirovala na silný dvojciferný výsledek a třetí nejsilnější pozici v parlamentu, dnes může být ráda, když se do něj vůbec podívá. A tak dále. Německá politická scéna, která byla desítky let vzorem stability, je v posledních měsících pozoruhodně v pohybu. Stát se může ještě leccos zajímavého.

V hodnocení německých zemských voleb se často přehlíží, že v nich rozhodují také regionální témata a osoby místních lídrů. Jistě, tyto volby vždycky ovlivňuje celostátní politika, a naopak mají na federální vývoj silný vliv. Někdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder, kterého porážka právě v Severním Porýní-Vestfálsku kdysi stála politickou kariéru, by mohl vyprávět.

V Sársku, kde se volilo koncem března, vládne velká koalice pod vedením populární konzervativní političky Annegret Kramp-Karrenbauerové, která má blízko ke kancléřce a občas je nazývána „Mini-Merkel“. CDU zde měla vždycky silnou základnu a sociálním demokratům se dařilo jen tehdy, když je zde vedl nestor německé levice Oskar Lafontaine. Jenže dnes kope za postkomunistickou Die Linke a SPD nemůže přijít na jméno. Tady byl neúspěch sociálních demokratů pochopitelný.

Naopak v Šlesvicku-Holštýnsku jsou síly historicky vyrovnané a sociální demokraté tu byli u moci s šancí uspět. Navzdory tomu, že CDU do čela kandidátky nasadila veřejnosti nepříliš známého Daniela Günthera, politika v podstatě na začátku kariéry, dokázal se proti místnímu premiérovi Albigovi prosadit. To už překvapení bylo. A Severní Porýní-Vetsfálsko, nejlidnatější spolková země, je hotová bašta sociálních demokratů, kteří zde s jedním krátkým přerušením vládli skoro půl století; za časů Johannese Raua dokonce běžně získávali přes 50 % hlasů.

Armin Laschet, který zde vedl CDU do voleb, je sice proti Güntherovi protřelý politik, ale ještě na prosincovém sněmu CDU, kdy se o žádném Schulzově efektu nic netušilo, byla jeho slova o volebním úspěchu v zemských volbách brána podobně útrpně jako ta Güntherova. Pro oba jde o silný osobní úspěch, právě oni se stávají novými hvězdami německé pravice – a tím i možnými nástupci kancléřky Merkelové.

Že místní okolnosti mají zásadní vliv, ukazují rozdílné výsledky Zelených: v obou zmíněných zemích byli ve vládě. Ve Šlesvicku, kde jim předsedá oblíbený Robert Habeck, dosáhli 13 % hlasů, v Severním Porýní se propadli na pouhých 6 % a přišli tak o polovinu hlasů z minula. Samostatnou kapitolou jsou piráti, kteří přesně před pěti lety překvapivě pronikli do čtyř zemských sněmů: volební cyklus skončil a oni v seriálu hlasování ze všech sněmů, od Berlína po Düsseldorf, zase vypadli.

Také AfD se nemůže radovat: ta sice ve všech trojích volbách uspěla a k dobytí už jí zbývají pouze dva zemské parlamenty z celkových 16, ale sny o dvojciferném výsledku se zdají být ty tam. Na druhou stranu, partaj vždy bodovala hlavně v bývalém východním Německu, kde dokázala získat i dvacet procent hlasů: bohatý Západ není tak úplně jejím teritoriem.

Kromě Lascheta a Günthera lze za dalšího vítěze voleb pokládat šéfa FDP Christiana Lindnera. Ten stranu osobně vede právě v Severním Porýní-Vestfálsku, kde FDP dosáhla na 12 % hlasů a výrazně posílila: spolu s výsledky z předchozích hlasování to nahrává nadějím, že se na podzim liberálové vrátí také do celoněmeckého parlamentu, což je hlavní Lindnerův cíl.

A co chudák Martin Schulz? Sen o kancléřském křesle, o volebním vítězství i o superlevicové koalici se Zelenými a postkomunisty se mu vzdaluje. Kdyby náhodou sestavila na podzim Angela Merkelová koalici bez sociálních demokratů, mohl by uplatnit svůj řečnický talent a energii coby lídr opozice; ale leccos nasvědčuje spíš tomu, že v pokračující velké koalici se pro něj nenajde místo a skončí jako jeho předchůdci, které před sebe dlouholetý šéf strany Sigmar Gabriel vystrčil jako „kancléřské kandidáty“, aby nemusel sám nést tíhu volební porážky: Franku-Walteru Steinmeierovi zajistil aspoň místo prezidenta, ale takový Peer Steinbrück (kdysi mimochodem sociálnědemokratický premiér právě v Severním Porýní-Vestfálsku) v politice úplně skončil. Jaké bude bolestné pro Schulze?

Sen o kancléřském křesle, o volebním vítězství i o superlevicové koalici se mu vzdaluje.