Proč by Řitka nemohla být hlavním městem?

Petra Suchomela, vedoucího reportérů MF DNES

Hlavním městem České republiky je Praha, praví článek 13 ústavy. Výmluvný právník, a takoví se už delší dobu shlukují na Hradě, by byl s to upozornit, že ve větě chybí sloveso „muset“. Ústava neukládá žádnou lhůtu, odkdy dokdy má ta Praha hlavním městem být, a koneckonců v ní chybí i jakýkoliv trest pro Prahu, pokud by tím hlavním městem mírnix tírnix nebyla.

Když na to přijde, není tedy vůbec jisté, že hlavním městem nemůže být Brno, Prostějov, Řitka nebo Oslovice.

Právník, jenž poskytne takový rozklad, je sice právníkem výmluvným, nikoliv však věrným svému oboru. Všechno, čemu se v něm naučil, naopak používá k tomu, aby jeho poznatky popřel. Jako by zedník využil svůj um a z domu obratně vytrhával cihly, nárožní kvádr nevyjímaje.

Hradní právníci – či kdo vlastně hlavě státu s paragrafy radí – místo aby normy vykládali odborně, dnes i za předchozích prezidentů s oblibou hledají logické kličky, zejména ty jazykové. Ústava přece neříká, že s premiérem končí i vláda, hovoří sice o členech bankovní rady ČNB, ale už ne o guvernérovi, prezidentovi nedává k ničemu lhůtu, nezná sankce… To se tam píše nepřesně a to se tam jen naznačuje, tohle by mohlo mít s přimhouřením oka možná i dva významy.

Pokud bychom připustili, že zákony právního státu podléhají výhradně větnému rozboru bohemistů (a největší machr na ústavu je tedy lingvista Karel Oliva), ocitneme se v situaci, kdy právo neexistuje. Přestane být souborem pravidel, jimiž se řídí společnost, změní se ve sborník kostrbaté poezie, veršů, jež na jednoho působí tak a na druhého onak, v prvním vzbuzují emoci milou, ve druhém trýznivou, jednoho rozruší, dalšího uklidní, ve dvojici čtenářů probudí tři až pět protikladných pocitů.

Zatímco u poezie je otázka, „co tím chtěl básník říct“, v principu nepatřičná a trapná, u paragrafů je ústřední, nejvýznamnější, královna všech interpretací. Co měl zákonodárce na mysli, když normu psal? Jaká práva a povinnosti se pokusil vložit do věty, při jejíž formulaci si musel vystačit s omezeným a plochým jazykem?

I prezidentští právní rádci se ve škole od prvního semestru zabývali tím, jak se normy vykládají. Vždyť proto jejich obor existuje, proto je na něm co studovat. Propadli by u zkoušky, pokud by nevěděli, že kromě gramatiky věty se bedlivě zkoumá i její smysl a účel, vůle toho, kdo ji psal, její přesné místo v právním řádu, srovnává se s normami obdobnými, argumentuje se opakem i podobností, tím, jak věci ve státě fungují ve svém celku při zachování dělby moci a vázanosti veřejných orgánů zákonem.

Hranice tomu všemu dává zákonodárce větami, v nichž se vyjadřuje tak jednoznačně, jako by kočí práskl bičem. Příkladem je třeba právě ustanovení metropole. Píše-li se v ústavě, že hlavním městem je Praha, pak stačí vědět už jen to, co ví i trhovec: že zákon je pravidlo. Není to básnička, není to román, je to norma. Každá jeho věta je tedy normativní, neinformuje o tom, jaký svět je, ale celou svou podstatou ukládá práva a povinnosti. Praví-li tedy, že Praha je hlavním městem, není to postřeh výletníka, ale stanovení právní povinnosti Prahu za hlavní město považovat. Praví-li, že ten, kdo má příjem, zaplatí daň, opět to není shrnutí životní zkušenosti, ale uložení povinnosti platit.

V ústavě je takových jednoduchých vět několik. Jedna z nich říká: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“Právník, jenž větu překrucuje, je zedníkem, který sofistikovaně bourá domy. A ten, kdo ji posílá k posouzení nejvznešenějšímu soudu v zemi, buď není schopen ani té nejjednodušší rozumové úvahy, nebo má jiný, skrytý úmysl. Bere cihlu a hází ji domu do oken.