Paris, je t’aime, ale přišel čas říct au revoir. Bylo to skvělé
Ať to dnes vpodvečer dopadne jakkoliv, my s kolegy zhruba po deváté večer nasedneme do auta. Jen podle výsledku s Ruskem zadáme do navigace: Kolín nad Rýnem, či Praha. Po 14 dnech pro nás i zbytek ansámblu končí hokej v Paříži. Opouštíme město, kam se jezdívá na zásnuby, romantické víkendy, nákupy. Ale za hokejem?
Jenže já už vím, že když Mezinárodní hokejová federace před čtyřmi lety ve Stockholmu – ano, na tom turnaji, který dopadl podle divácké návštěvnosti tak šíleně – odklepla Paříž jako jednoho z pořadatelů, udělala výtečný krok. Ne, hokej tu nezastavil život, neprobíral se v kavárnách, v televizi neběží „parazitující“reklamy s hokejovou tematikou. Domácí v hale vyprodali jediný zápas proti Kanadě. Ale zase to nebyl s dosavadním průměrem 7 500 diváků smutný propadák.
Turnaj splnil svou misionářskou činnost, desetitisíce Francouzů jej aspoň zaznamenaly, někteří vůbec poprvé. A tím, jak je hokej pro Francii „céčkovou“záležitostí, se odehrál v rodinné atmosféře a i při současném výjimečném stavu bez policejní šikany. Pořadatelé se usmívali, pomáhali. Byli z fanoušků nadšeni.
Ti zase nadšeni z města. U Sacré-Cour, Notre-Dame ai u Eiffelovky jste potkávali stovky lidí v hokejových dresech. I novináři se proti zvyklostem předháněli, kdo si ve volnu střihl delší špacír. Sám za sebe – dle názvu jednoho filmu – říkám: Paris, je t’aime. Paříži, miluji tě.
René Fasel, šéf světového hokeje, vysvětloval: „Nemůžeme každý rok pořádat mistrovství v Česku, Švédsku, Rusku či Finsku. Musíme i do takových zemí, jako je Francie a Dánsko, abychom hokej rozšířili.“Právě Dánsko, příští hostitel, je další zemí, která je z hokejového pohledu „hic sunt leones“. Neprobádaným územím.
Věřím, že hokej přijme alespoň jako Paříž. Teď už au revoir.